Ten předvčerejší soudní rozsudek, kterým byl kdysi tolik oslavovaný rozvědčík StB odsouzen, že při pokusu o sebevraždu použil nelegálně drženou zbraň, zní absurdně…
Takřka stejně absurdně, jako byl pestrý život Pavla Minaříka. Slovy zpěváka a snad i textaře Josefa Laufera – statečného chlapíka, který to od vychvalovaného špiona - nekompromisního bojovníka se Svobodnou Evropou, přes „podnikatele“, proslaveného monstrózním pojišťovacím podvodem, to nakonec dotáhl až k tomu tragikomickému soudu, kde vyfasoval čtyři měsíce nepodmíněně za zbabraný pokus o sebevraždu nelegálně drženou zbraní.
Záleží na naturelu, ale snad ani notoričtí vtipálci, by se neměli posmívat lidskému neštěstí. Tenhle nesporně absurdní příběh ale sebou možná nese ještě další dimenzi - jistou naději, že Boží mlýny přece jenom pořád ještě melou…
P.S.
Když jsem v komunistickém dávnověku poprvé slyšel tu „slavnou“ angažovanou písničku
věnovanou statečnému kapitánu Minaříkovi, přišla mi tehdy tak neuvěřitelně servilní a blbá, že jsem ji, přes veškeré ujišťování, dlouho považoval za vtipnou parodii.
Bohužel, ten frajírek, okázalý bonviván, to ale myslel úplně vážně. Dodnes by mě zajímalo, co tou prasárnou, kterou se tehdy dokonce i komunistická média jaksi ostýchala vysílat, chtěl tehdy Josef Laufer získat, vyobchodovat.
Dost pochybuju, že snad existuje nějaký relevantní důvod k pardonu.
