Roky jsem žil v přesvědčení, že autorem tohoto pozoruhodného výroku je soudruh Karel Marx. Paradoxně, trochu mi ho to zlidšťovalo…
Pak mi to ale kdosi, tak z devadesáti procent, vymluvil. Určitě bych se měl stydět, když mě tenhle citát až tak zaujal, že si dodnes nejsem jistý autorstvím…
Za mnohem zásadnější ale i tak považuju otázku, zda bych se měl také červenat, že s tím konfrontačním výrokem souzním.
Dostavilo se to zcela nenápadně, časem, bez nějaké křeče, afektu - přestože jsem doma nikdy žádné zvířátko nechoval. Zřejmě je to tedy výhradně dlouholetá osobní zkušenost s lidskou rasou, ale připouštím, úplně nelze vyloučit ani demenci, případně další negativní projevy stárnutí…
Potom je tu ale ještě jeden takový osobní příběh z poslední doby.
Poprvé jsem tu partu koťat zahlédl u zanedbaného statku, poblíž malé železniční stanice, v městečku, kam jsem se před několika lety přestěhoval. Bylo to snad někdy v červnu večer. Tři černá koťata přiblble polehávala na poničené, vyhřáté asfaltové silnici v pruhu světla pouliční lampy, který si zjevně spletla s hřejícím slunečním paprskem. Když jsem pomalu došel blíž, zůstalo jen kotě, kterému se evidentně nedostávalo sil k útěku…
Snažil jsem se ho trochu uklidnit, pohladit, ale byla to jen troska zvířátka, na kterém by se dala vyučovat anatomie – samá kost a ošklivě visící kůže. Okamžitě jsem si vzpomněl na filmové záběry z koncentračních táborů. Byl jsem z toho pohledu a doteků nakonec ještě vyděšenější, nežli to kotě.
Bylo mi ho moc líto, ale také jsem, sobec, moc dobře věděl, proč si ho nemůžu vzít domu a pokoušet se o resuscitaci. Z bezradnosti jsem mu alespoň nabídl kousek salámu a kupodivu jsem uspěl.
I tak jsem ale potom odcházel domu s mizerným svědomím. Další den jsem se ke statku vydal už lépe vybavený žrádlem pro kočičí rekonvalescenty. Koťata jsem našel na stejném místě, znovu neutekl jen ten bezmocný prcek – Vyžle.
Přežil. Naučil jsem se potom dělat pravidelné procházky tímto směrem a denně přikrmovat. Zvykla si na mne i ostatní koťata, ale to Vyžle mi stejně přišlo nesrovnatelně hravější, mazlivější inteligentnější …
Kočky mi denně přicházely nadšeně vstříc, neboť jsem je definitivně zahrnul do programu potravinové pomoci. Když teď občas musím na několik dní odjet, nemám z toho dobré pocity, přijde mi, že zrazuju jejich důvěru, ale zjevně se s tím dokážou nějak vyrovnat, nebývají potom ani uražené…
Občas se u toho krmení objeví náhodní chodci, či děti, ale v takovém případě kočky okamžitě mizí, tedy s výjimkou Vyžlete, které, pokud vše probíhá v klidu, se ochotně nechává hladit i od neznámých lidí a ještě jim k tomu zapřede…
Nevím zda je úplně správné krmit – rozmazlovat kočky v létě, když mají možnost obstarat si potravu na přilehlých loukách, ale,když mi to dělá radost, tak co…
Kupodivu mi v tomto případě ani moc nevadí, že si to kamarádství koček vlastně kupuju. Co se toho stravování týká, nejsem příliš vynalézavej, ale mám úspěchy. Ten úplně největší jsem zažil, když jedna z těch šelmiček s ulovenou myší v tlamě, jakmile mě zahlédla přicházet, praštila s čerstvě ulovenou myší o zem a hrnula se k mé dodávce proviantu…
Ten denní kontakt s mírně ochočenými kočkami mi dělá potěšení. I když se ze všech sil snažím být při krmení spravedlivej, obvykle se to stejně neobejde bez preferencí pro Vyžle, které mi přijde neodolatelné…
Dlouho mě těšilo, že jsem ho patrně udržel na živu, že z něj vyrostl tak úžasně milý, důvěřivý tvoreček…
Nějaký čas se teď Vyžle přestalo dostavovat. Nebylo to poprvé. Buď tedy zase nějaká nová vášnivá láska, nebo, už v minulosti jsem si už všiml, že se dokázalo spřátelit i s výpravčím a patrně využívalo jeho pohostinnost. Nejsem příliš žárlivej i kočky mají svá kočicí práva! Procházky mi svědčí a ostatní kočky se pořád chodí cpát, tak co…
Jenže , před několika dny se Vyžle objevilo jako z filmového hororu - bezmocně za sebou táhlo zadní nohy - patrně přeražená páteř.
Ano, jsem podezíravej! Krk na to dát nemohu, nikoho jsem přitom neviděl, ale při znalosti mnohých lidských povah, si to vysvětluju tak, že se na Vyžleti podepsal nejspíše někdo z lidské sebranky - to přítulné, důvěřivé zvíře, jen tak pro radost, nemilosrdně nakopnul, případně trefil šutrem…
Nemám rád smutné, zapšklé konce, ale nějak už nedokážu ignorovat realitu. A tak se zabývám myšlenkou, zda v téhle společnosti není až příliš velký hazard, pokoušet s v lidech, dětech i v těch zvířatech, pěstovat důvěru, sounáležitost? Není to životu nebezpečné, nemůže je to nakonec zničit?!
Ano, čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířata!
