Co mohlo být pro Charlese Darwina jedním z hlavních impulsů při tvorbě teorie evoluce na základě přírodního (a později i pohlavního) výběru? Asi tím nejdůležitějším impulsem k jeho teorii zřejmě byla jeho cesta kolem světa.
Tuto cestu Charles Darwin vykonal na britské lodi Beagle v letech 1831-1836. Zásadní pak byl především jeho pětitýdenní pobyt na souostroví Galapágy v Tichém oceánu. Na jednotlivých ostrovech žili různí ptáci, které po návratu do Anglie správně rozpoznal a zařadil (jako pěnkavy) biolog profesor John Gould ze Zoologické společnosti v Londýně. Tyto pěnkavy však měly odlišný tvar zobáku v závislosti na potravě, která byla na daném ostrově převládající.
Tam, kde byla hojná tvrdá semena, měly pěnkavy krátký silný zobák pro jejich rozlousknutí, tam, kde bylo hodně květů, měly dlouhý štíhlý zobák. Darwin z toho usoudil, že tvar zobáku dává daným pěnkavám konkurenční výhodu v boji o přežití. Pokud se narodí současně dvě pěnkavy a jedna bude mít silnější zobák na ostrově s tvrdými semeny, tak bude mít větší šanci přežít a mít více potomků. Tato náhodná odlišnost se přenese geneticky do další generace a postupně po několika generacích na ostrově vznikne pěnkava se silným zobákem. Kdyby takových děděných odlišností bylo víc, tak vznikne zcela nový druh. Bohužel pro Darwina, toto jeho zásadní uvažování bylo naprosto mylné.
Vědci, kteří na těchto ostrovech pobývali delší čas, si všimli, že tvar zobáku nově narozených pěnkav může být již v průběhu jednoho roku zcela jiný a odlišný od rodičů. Tvar zobáku se odvíjel od potravy, která zrovna v ten daný čas na ostrově byla převládající – květy, semena nebo hmyz. Při zkoumání DNA (o DNA bude řeč v další kapitole) zárodků pěnkav bylo zjištěno, že se v DNA kódu nacházejí krátké řetězce (genové přepínače), které zapnou nebo vypnou část DNA, a tím umožní vznik slabého nebo silného zobáku. Princip tohoto zapnutí nebo vypnutí není zatím znám, ale je jasné, že v tom hraje aktuální vliv okolního prostředí a potrava.
Toto zapínání a vypínání genů se našlo u celé řady dalších složitějších organismů a nazývá se epigenetická kontrola (dědičnost) a je předmětem intenzivního zkoumání v posledních letech. O této skutečnosti nemohl Darwin vědět, jelikož pobyl na ostrovech jenom krátkou dobu a na objev DNA by si ještě musel počkat více než sto let.
Jak tedy dochází ke vzniku nových druhů a nové informace v DNA? A dochází k tomu vůbec? Než si tyto otázky zodpovíme, tak je potřeba alespoň zjednodušeně vysvětlit, co to je DNA a k čemu slouží - viz příští článek na tomto blogu.
Více informací lze nalézt například v tomto videu:
Tento článek je součástí seriálu "Evoluce nebo stvoření" vycházejícího na tomto blogu v tomto pořadí: 1. Nepravděpodobná pravděpodobnost 2. Vesmír - mimozemský život ve vesmíru 3. Jedinečná planeta Země 4. Temná hmota a energie, multivesmír, 5. Stáří našeho vesmíru, shrnutí, 6. Stáří planety Země, 7. Datace založená na poločasu rozpadu, 8. Radiokarbonová metoda, 9. Vznik uhelných slojí, 10. Jiné datační metody, shrnutí, 11. Evoluce – Darwinova teorie, 12. Darwinovy pěnkavy, 13. DNA a výroba bílkovin, 14. "Jednoduchá" buněčná struktura, 15. Buněčný bičík a neredukovatelná složitost, 16. Přechodové články a "vyhynulí" živočichové, 17. Dinosauři a stáří geologických vrstev, 18. Předchůdci člověka, 19. Podobnost člověka a šimpanze, 20. Mitochondriální Eva, 21. Použil si Bůh evoluci?
Další seriály na tomto blogu:
Křesťanství a víra
Čeští páni
