Dnes je zelený čtvrtek, den, kdy Jidáš zradil Ježíše polibkem. Měla jsem špatný den, opravdu škaredá středa a večer před zeleným čtvrtkem to odnesl velikonoční beránek, protože jsem ho polovinu požrala. To se nemá.
Pokazila jsem tradici. Moc se na velikonoce vždycky těším a skoro vždycky je pak trávím sama s manželem. Není zájem, nejsou lidi a mizí rodinné oslavy a setkávání. Děti nechodí na pomlázku, nedostávají krásná malovaná vajíčka a čokoládu a možná vyšupou maximálně doma sestru nebo mamku nebo fenku.
Ani můj syn teenager nechodí do kostela, i když je pokřtěný stejně jako já. Tradice se proměňují, ale v co vlastně? Supermarkety jsou obložené čokovajíčky, beránky a zajíčky už měsíce předem. K někomu chodí v pondělí zajíček a dává dárky jako v Anglii a Americe. Takový jarní Santa Klaus... Poznáme to, že se i Velikonoce stávají konzumem? Dumám s kusem beránku v puse..., jídlo a pití a pití a jídlo... A já začala už ve středu, protože - no prostě byl blbý den a beránek tak krásně voněl. Upeču nového. Navštívím známé, sejdu se s rodinou, slibuji si. Známí ale něco mají, jedou na chalupu jako každý druhý a rodiče o nás zrovna nestojí. Je mi smutno, že nás tradice pomalu nebo rychle opustí úplně a co zbyde pak?
Nenechám si je vzít, ani tady v Čechách, kde se jim zrovna skvěle nedaří. Takže jak to bude?
Dnes budu trochu smutná, protože je den zrady. Zelený čtvrtek.. Vždyť kdo ji nezažil? Připiju si douškem červeného (krev Kristova) a ukrojím kousek chleba (jako i má babička to dělávala) jako tělo Kristovo. V pátek budu mít divný pocit, že Ježíše ukřižují a půjdu si posedět do jakéhokoli kostela, na který narazím. V sobotu bude zase takové hodně bílé ticho - bílá sobota - zvony odletěly do Říma a všude je jen klid a ticho. Bez zpěvu a hraní. Půjdu na procházku a budu mít zvláštní pocit, že něco chybí. Davy turistů tichu sice nedají minimální šanci, ale uvnitř - tam můžeme mít cokoli. I ticho.
V neděli bych se ráda probudila do jarního slunce oživení a nového života. Bylo by příjemné jít někam do přírody s rodinou nebo přáteli a pak si dát velikonoční oběd. Jako konec půstu a vrchol velikonoc. Jo, tradice. Půst jsem nedržela, beránka požrala, z rodiny zbydeme jen dva a přátelé se budou pokoušet grilovat v nejarní zimě.
Beránka už nedojím. Trochu se stydím, zrovna se chystám psát o tradicích a... neudržím se.. hned zítra ho nahradím a už si nikdy nekousnu dřív a beránka nepožeru. Slibuju.
V pondělí se nechám vyšupat a manželovi dám namalované vajíčko. Manžel vyšupe naši kočku (opravdu jen symbolicky) a mě a kočku vyšupe syn teenager, pokud bude doma.
Je škoda nechat tradice mizet, nic jiného po babičkách a prababičkách nemáme. Nenechte supermarkety a nás samotné, aby je požrali jako já chudáka beránka.
Rodina, jaro, vajíčka, křesťanské svátky s pohanskými - v jednom barevném velikonočním věnci. A ten si dnes pověsím na dveře. Slavíme vánoce a nakupujeme dárky jako šílení.. Jarní svátky si s nimi vůbec nezadají - být s rodinou, nikdo sám, s láskou a nadějí na obnovený život. Nevzdám to.
