Nedávno jsem psala blog o zabitém chlapci na přechodu.Byla to nehoda. Včera najel do lidí v Torontu na přechodu německý řidič. Deset lidí zemřelo. Zmínila jsem se o tom na facebooku, že v takovém světě nemám dobrý pocit ze života.
A bylo mi řečeno, že je velmi malá pravděpodobnost, že se nám něco podobného stane. Možná jo. Ale nejde jen o mě nebo jednotlivce. Žijeme v agresívní a dekadentní době, kdy lidský život, důstojnost a úcta k sobě navzájem neznamenají už skoro nic. Denně se setkáváme s malými agresivními projevy - tu vás někdo hejtuje na blogu, nebo vás na silnici x krát za den vytroubí vynervovaní lidé, turisté přizabijí číšníka, který je upozorní, že vlastní alkohol se v hospodě nepije, a tak dále a dále a dále.. Střípky té každodenní nenávisti a agresivity se střádají a pak nastane u labilních lidí zlom. Sednou do auta a zabijí lidi na chodníku nebo na přechodu, vrhnou se po někom s nožem nebo vystřílí školu. A nejde už zdaleka jen o muslimské teroristy a agresory. A nejen o psychiatricky nemocné jedince. Ta agresivita je v nás a na každém kroku i ve virtuálním světe. Je to začátek toho ne-lidského v nás.
Jako nová blogerka jsem byla hned zle napadána ženou - také blogerkou, kterou jmenovat nechci. Osobní útoky na mou profesi psychologa jistě nebyly ničím mimořádným, ale je to právě ten střípek ne-lidskosti.
Každý má pocit, že se musí prosadit a být jen dobrý, úspěšný a mít ze sebe dobrý pocit už nestačí. Je zapotřebí být vidět. Být pan důležitý a paní důležitá. Lidské cítění mizí a nastupuje sebestřednost a narcismus - to ostatně vidíme v současné politice (Babiš, Okamura, Zeman). Mohla bych jít do detailů a psát o posedlosti povrchností - o posedlosti omlazování a posedlostí tělem.
Ale o tom tady psát nechci. To, co se děje častěji a častěji - teroristické útoky jednoltivců (Evropanů i neevropanů) jsou podle mě důsledkem doby, v níž je tohle všechno obsaženo - jak se k sobě chováme a co preferujeme.
Necháme svým dětem dekadentní společnost, která řeší jen úspěch, majetek, moc a vzhled..? Stresovaní lidé dělají pak zoufalé činy. A opravdu nemusí jít o psychicky nemocné jedince.
Najet do někoho autem s cílem zabíjet je jednoduché. Být k sobě agresivní je také jednoduché. Mladí lidé (a nejen mladí) z naší společnosti často raději utíkají pryč. Na samotu. Na vesnici. Hlavně pryč. Na co ještě čekáme?
Moc bych si přála, aby mohl každý začít u sebe - aby mohl být lidský se vším, co to zahrnuje.
Nevíme, proč se v Torontu tragédie stala a nejspíš to nezjistíme, útočník se nejspíš nesvěří se svými pocity a uzavře se vše jako "útok vyšinutého jedince". Tečka. Konec. Zapomene se, vždyť se nás to netýká... Útoků bude přibývat, už teď jsme si na ně zvykli a svět už není přívětivý.
Je mi líto obětí. Je mi ale líto i těch, co musí a chtějí být agresivní, aby něco získali a něco si dokázali.
