Moc ráda jsem se jednoho dne vykašlala na všechnu světskou marnost a marnivost obou pohlaví, na korektnost a designový svět všeho. Začala jsem úplně jinak. Čistě.
Bez nutnosti designovat sebe a své okolí.., jen s kočkami, rodinou a oprýskanou lodí - jedno, jestli u moře nebo u jezera - s novou svobodou uvnitř a s podobnými lidmi, kteří také utekli “před tím vším pozlátkem". Večer si dělám oheň (jako v létě na zahradě v Praze, kde bylo hned za plotem pole. Pak na něm nastavěli domy (designové, drahé, rodinné), v nedesignovém krbu a hrajeme na nedesignovou kytaru. Tady možná ještě existuje život nevystíhovaných a nedesignových lidí. Tady jo. Vyhazuji Pandory z e-shopu a vyrábím si své výstřední šperky a žiju. Často se objeví nějaký Čech na psychoterapii. I ta je jiná, klidnější. Čas se pomalu a lehce odvíjí a cítím, že má smysl. Jinak než dřív.
Toby si kreslí a maluje, hned ráno si tahá malířský stojan k moři a maluje ho stokrát jinak jako Klimt jezero Attersee... jo a našel si konečně holku a bydlíme všichni ve velkém starém domě s atmosférou. Večer sedávám na vrzavé dřevěné verandě a v létě hledám souhvězdí. Tady jsou hvězdy mnohem blíž. Padají na hlavu a svítí bez oranžových kruhů světelného smogu. Noci jsou jako skrýše pokladů, vychutnávám si je a občas udělám i noční šperk.
Bydlíme tu všichni - v domě, kde je cítit klid už při ranním nadechnutí - jako by říkal stůj, nespěchej, nic ti neuteče, hezky si sedni a poslouchej zvuky od jezera/rybníka/moře. Už nejsi v Praze, můžeš jít jen tak obyčejně k jezeru/rybníku/moři a vůbec se na to nechystat, nemalovat, nedesignovat. První tempa studené vody tě probudí víc než ranní stres odchodů a odjezdů v přeplněné metropoli a věčné čekání na klienty v psychomístnosti. Klienti přicházejí do toho starého domu a vůbec se jim nechce odejít. Do jejich mozků se zažírá touha. Odejít a už se nevrátit.
Zpátky do Prahy ani do jiných měst. Můžou zůstat u nás v hostinských pokojích máme jich tu dost, a ráno s námi posnídat... krásná terapie.. a vůbec ne drahá jako u life koučů. Ale i tak se někdy něco zvrtne.
Ten den přišel úplně nový klient. Kdosi ho snad doporučil, prostě přišel ve značkovém oblečení, celý designový. Nikdo neví, co vlastně potřeboval. Cestou do psychoterapeutického zahradního koutu, kde i večer bylo teplo a vlídno, zmizel. ZMIZEL! V trávě po něm zůstalo drahé značkové oblečení, zlatý šperk a designové hodinky, Klient jakoby se rozplynul. Zalarmovala jsem rodinu, sousedy a hledali jsme všude. Moře bylo temně modré, obloha obsypaná hvězdami a nikde nepobíhal, neležel ani se netopil nahý člověk. Divné. Zmizel jako v béčkovém hororu.
Někdy se mi zdá, že ho zahlédnu na trhu s ovocem, na ošuntělé rybářské loďce se sítí ryb nebo na pláži u útesu. Nějak cítím, že je to on, že nezmizel. Třeba chtěl také utéct a žít nedesignově. Sám. Na ostrově. Přibývá nás a je to legrační vidět lidi bez designové šlupky. Odhazují ji jako nepotřebné haraburdí a to je první krok. Ke svobodě?
