Když někdo o půlnoci hodí zápalnou láhev do domu,
v němž spí i dvouleté dítě, nevím jak vy, ale já tady vidím
adepta na trest smrti. Co si asi myslel, když házel zápalnou láhev do obydlí,
kde spí děti? Že je to dobrá sranda? Prča? Vzrůšo?
Když zmiňujeme trest smrti pozitivně – ti z nás, kteří jej někdy pozitivně zmiňují – je nám obvykle namítáno, že „člověk život nedal, tudíž nemá právo jej vzít.“
To je slaboduché: i když člověk někomu život nedal, za určitých okolností má právo mu jej vzít: např. v sebeobraně, či ve spravedlivé válce. A za určitých okolností má nejen právo, ale i povinnost druhému život vzít: když je osobně odpovědný za ochranu nevinných a není-li schopen ony nevinné ochránit před nespravedlivým útočníkem jinak než jeho zabitím, pak zabít jej má nejen právo, ale přímo povinnost.
To kritické rozlišení mezi morálně nepřípustným jednáním a morálně přípustným jednáním totiž ve skutečnosti není mezi zabíjením a nezabíjením lidí, nýbrž mezi zabíjením nevinných lidských bytostí a zabíjením vinných lidských bytostí - vinných např. připravovanou či dokonanou vraždou. Kategorická nedotknutelnost se vztahuje jen na nevinný lidský život; neplatí však nutně pro životy vinné (vraždou).
Zajisté, trest smrti by neměl být vynášen a vykonáván příliš často, rozhodně ne za každou vraždu. Spíše výjimečně, za vraždu zvláště ohavnou, a to především tu chladnokrevně připravenou a vykonanou. Adepty na popravu by byli nájemní vrazi, teroristé či ti, kdo jim v komfortu svých kanceláří vydali rozkazy, aniž museli nějak extra zvyšovat hlas. Nikoli ti, kdo v rozčílení někoho zapíchli. U těch je vězení v naprostém pořádku.
Adepty na popravu by ovšem taky byli chladnokrevní, racionální (tedy nikoli duševně nemocní) vrazi dětí.
Když někdo o půlnoci hodí zápalnou láhev do domu, v němž spí (kromě jiných) i dvouleté dítě, nevím jak vy, ale já tady vidím adepta na trest smrti. Co si asi myslel, když házel zápalnou láhev do obydlí, kde spí děti? Že je to dobrá sranda? Prča? Vzrůšo?
Hmmm. Nic by tak nevedlo k jeho definitivnímu vystřízlivění, než vědomí, že je po řádném soudním procesu v půl páté ráno veden na popravu.
V diskusích o tomto vítkovském případě je jedna otázka těžce nesprávná, ba asi i hanebná: otázka, zda byl onen útok zápalnou láhví, po kterém byla dvouletá holčička spálena na více než 80% povrchu těla, útokem rasově motivovaným.
A kdyby nebyl, byl by snad ten útok o něco lepší? Byl by o něco méně hanebný, méně nechutný a méně zvrhlý? Nestačí, že to byl útok zápalnou láhví proti lidskému obydlí, při němž bylo zapáleno dvouleté dítě, které možná zemře; že to byl záměrný smrtící útok na našem území proti občanům České republiky? Nejsou tato fakta dostatečně relevantní na to, abychom si mohli vytvořit adekvátní morální názor na útok a vynést tudíž uvážený odsudek, že to byl útok zvráceně zločinný? Je nutné tuto hrůzu kvalifikovat – tedy rozmělňovat! – poznámkou, že byl rasově motivovaný?
Ještě jednou: kdyby náhodou nebyl rasově motivovaný, byl by snad o něco lepší? Nebo o něco méně zlý? Méně otřesný, méně hrozný, méně odsouzeníhodný, tj. vlastně o něco přijatelnější? To je snad to, co chtějí implikovat ti, kdo bazírují na jeho rasové motivovanosti?
Kdyby ten útok nebyl rasově motivovaný, ale motivovaný „jen“ politicky (někomu se nelíbilo, že ta rodina se hlásila, dejme tomu, k levému středu), nebo „jen“ nábožensky (že to byli, např., adventisté 7. dne), nebo „jen“ osobně (prostě někomu se nelíbili, tak jim o půlnoci praštil do domu zápalnou láhev, ať skety uhoří…), byla by to snad polehčující okolnost?
A pak, ještě jedna věc. Píše se, že to byla romská rodina, že to byla romská holčička. Ne, byla to česká rodina, byla to česká holčička. Česká ve smyslu příslušná k České republice, vlastní České republice. Možná romské národnosti, ale to je irelevantní. Je naprosto irelevantní, jaké národnosti byla. Ústava České republiky a její Listina práv a svobod nezná etnické Romy, etnické Čechy, etnické Slováky, etnické Poláky, atd., ale zná jen občany České republiky, ať už jsou etnika jakéhokoli, třeba tramtárijského. A právě vůči občanům České republiky na území České republiky byl podniknut onen útok zápalnou láhví, po němž naše česká - ano, naše, a ano, česká - holčička hořela jako cár papíru.
A kdo zapaluje dvouleté holčičky, aby hořely jako cár papíru, má po řádném soudním procesu v půl páté ráno viset.
Povzdech na závěr: chápu motivaci levicových lidsko-právních aktivistů a profesionálních anti-rasistů, ale obávám se, že jich prostředky jsou naprosto kontraproduktivní vzhledem k cílům, o které usilují. Jejich cílem je, aby příslušníci etnických a rasových menšin nebyli v disproporcionální míře obětí rasově motivovaných útoků, či ideálně, aby nebyly oběťmi útoků vůbec. A proto přikládají rasové motivaci útoku zvláštní hrůznost. Ta hrůznost se však ve skutečnosti vztahuje a vztahovat má na útok samotný, na čin samotný, nikoli jen – či především - na jeho motivaci. Když budou bazírovat na tom, že obětí útoku byla romská rodina a romská holčička (nikoli česká rodina a česká holčička, byť romské národnosti, ale to je irelevantní), můžou způsobit, že kdejaký cynický, mravně obhroublý Čech si řekne, že cílem útoku byli vlastně „oni“, a nikoli „my“, takže se zase až tak nic moc nestalo!
Ale stalo se, ono se právě stalo. Bylo zapáleno lidské dítě.
Neexistují romská práva, stejně jako neexistují česká práva. Neexistují ženská práva, stejně jako neexistují mužská práva. Dokonce neexistují ani homosexuální práva, jakkoli to může některým znít nemile, ale na druhou stranu neexistují ani heterosexuální práva. Existují jen lidská práva.
Ten mravně relevantní fakt je tento: zločincem bylo záměrně zapáleno nikoli romské dítě, nýbrž lidské dítě. A to na území České republiky. Každý český patriot tudíž ví, co by spravedlivý stát měl s pachatelem útoku po řádném soudním procesu udělat.
Ano, v půl páté ráno.
