Václav Havel, RIP

Neocenitelné aktivum České republiky. Pro její reputaci v zahraničí udělal – jako osoba či jako mýtus – více než kdokoli jiný a více, než kdokoli jiný by byl býval schopen. Čech i Evropan zároveň, vyvolávající úžasnou, zapšklou nenávist komunistů i nacionalistů.

V domácí politice měl výkon smíšený, nelze jej charakterizovat jako jednoznačný úspěch. Jako osoba častokrát synkretický a eklektický, jako politik napůl Ronald Reagan a napůl Jane Fonda – v zahraniční a bezpečnostní politice Reagan, v kulturně-morálních otázkách Fonda. Neochvějný atlantista, jenž měl ohledně západního zakotvení ČR v NATO i v EU jasno. 

Disidentské období bylo nejstatečnější částí Havlova působení. V nejzásadnějším konfliktu té doby – konfliktu mezi svobodou a totalitarismem – stál Havel na správné straně. Nikoli zvenčí a z bezpečí, nýbrž zevnitř: na území nepřítele, vydán jeho moci napospas, obrněn pouze „mocí bezmocných“. To nebyl disent v teplu ústavů prognostických, nýbrž v chladu ústavů „nápravně-výchovních“. 

Za Havlovy názory tehdejší by se nemusel stydět žádný konzervativní studenoválečník:           

„...z hlediska obrany a zájmů západního světa není zrovna moc dobré, když někdo říká ‚raději rudý než mrtvý‘; ...takové heslo je neklamným signálem, že ten, kdo ho volá, rezignoval na své lidství jako na schopnost osobně zaručovat něco, co ho přesahuje, a tedy obětovat v mezním případě i život jeho smyslu. Patočka kdysi napsal, že život, který není ochoten sám sebe obětovat svému smyslu, nestojí za to, aby byl žit… Nepřítomnost hrdinů vědoucích, proč umírají, je prvním krokem k hromadám mrtvol těch, kteří byli poraženi už jen jako dobytek. Jinými slovy: heslo ‚radějí rudý než mrtvý‘ mne neirituje jako projev kapitulace před Sovětským svazem. Děsí mne jako výraz rezignace západního člověka na smysl života… To heslo totiž ve skutečnosti říká: nic nestojí za oběť života… Čili: nic nestojí za nic. Nic nemá smysl. Je to filozofie čiré negace lidství. Sovětské totalitě taková filozofie pouze politicky pomáhá. Západní totalitu však bezprostředně tvoří. Nemohu se zkrátka zbavit dojmu, že západní kulturu daleko víc než rakety SS 20 ohrožuje západní kultura sama. A když mi jeden francouzský levicový student s upřímným zápalem v očích řekl, že Gulag byla daň ideálům socialismu a Solženicyn je jen osobně zatrpklý muž, zmocnila se mne hluboká nostalgie. Což se Evropa opravdu není schopna poučit ze své vlastní historie? Což opravdu tento milý chlapec nepochopí, že i ten nejsugestivnější projekt ‚obecného blaha‘ sám sebe usvědčí z nelidskosti v okamžiku, kdy si vyžádá jedinou nedobrovolnou smrt (nikoli tedy tu, která je vědomou obětí života za jeho smysl), což to opravdu nepochopí dřív, než ho zakatrují v nějaké katorze poblíž Toulouse?“

 Václav Havel, „Politika a svědomí“, únor 1984

Po listopadové revoluci a svém zvolení presidentem se Havel těšil absolutní autoritě a mohl mít i absolutní moc, kdyby chtěl. Slouží mu ke cti, že po ní nesáhl. Přivedl zemi k ústavní, parlamentní demokracii. V té době byl Georgem Washingtonem – ne Robespierrem, ne Napoleonem - našich novodobých dějin. Již podruhé: bravo!

Po vzniku samostatné České republiky byl volbou jejího prvního presidenta samozřejmou a logickou. Jeho z hlediska ústavy nejvýznamnější pravomocí bylo jmenování soudců Ústavního soudu – a ty jmenoval vynikající.

Bylo by mu sice lze vytknout přílišnou shovívavost k reliktům minulého režimu – osobním i systémovým. Buďme si však vědomi toho, že u všech jednání v listopadu 1989 jsme nebyli a víme, že přechod k demokracii ani zdaleka nemusel být tak bezbolestný a hladký.

Ve svém druhém funkčním období se jako president nezřídka vzdalovat od reality své země a unikal do sfér esoterických, do sfér úvah o „globálních problémech světa“ a o globální světové vládě, a dopracovával se k pozicím, jež by byly z hlediska našich tradičních svobod problematické.

Vždy však byl hlasem loajality vůči našim spojencům, především octli-li se ve válečném konfliktu - kdy masky padají a jasně se ukazuje, kdo je přítel a kdo ne -; častokrát hlasem mezi našimi ústavními činiteli osamělým, ojedinělým, vždy však neochvějným, jistým, spolehlivým. Nezřídka to byl pouze on, kdo z hlediska mezinárodního a z hlediska loajality vůči spojencům zachraňoval čest naší země.

Jak už jsem uvedl, pro reputaci ČR v zahraničí po listopadu 1989 udělal více než kdo jiný a jako takový představoval neocenitelné aktivum naši politické společnosti. Za tuto jeho službu mu naše země musí být po právu vděčna.

Naše kondolence patří jeho rodině, jeho nejbližším a všem našim spoluobčanům. Václave Havle, requiescat in pace.