Taky jste ti hodní pitomci?

S přibývajícím věkem jsem poněkud rozpolcená osobnost. Ale možná to nebude věkem, jedná se totiž o ten všeobecně známý fakt, že když dáte najevo, že něčemu rozumíte a dobře to ovládáte, tak je vám prostě práce přidáno.

Vždyť kdo jiný by to měl udělat než vy, kterým se to tak daří, je jim shůry dáno a je to pro vás přece brnkačka…

Začala s tím moje bývalá kamarádka, která mě totálně vysávala slovy – ale ty máš přece hezké písmo, ty to sestylizuješ líp, pro tebe to nic není, ty mu to vysvětlíš líp, nebo ty vezmeš auto…. Pořád jen ty, ty, ty… A já, já, já se pod tíhou zodpovědnosti pomalu hroutila.

Těžké je říct dost, ale ono to někdy přijde tak nějak samo. Kamarádka se rozvedla a uzavřela vrátka, aniž bych ji k tomu já přivedla. Inu, naše cesty nejsou vždycky navěky, někdy si jakoby splníme svůj úkol a cesty se rozcházejí.

Pak jsem začala být hodně dobrá v práci. Hele, na Jitku nemám, ta to udělá levou zadní. Ty jsi v tom tak dobrá, zkontroluješ mi to (jinými slovy – přepracuješ mi to)??? Nemohla by ses prosím tě mrknout na tohle? A další a další podobné průpovídky nás zavádí k falešnému pocitu naší dokonalosti a pochybování o těch druhých. Jenže ti druzí pak mají čas na jiné drobnosti či radosti nebo taky na to, aby včas opustili pracoviště, zatímco já si piluju své zkušenosti.

Jenže roky letí, a nejen zkušenosti se střádají. Přidává se k nim i trochu víc únavy než dřív, a tak se mně zdá, že by mi stačilo pracovat jen dopoledne. Bohužel se mi také zdá, že abych všechno stihla, tak bych potřebovala pracovat déle, než mi doporučuje moje standardní pracovní doba v celkovém úhrnu 1,0.

Bývala doba, kdy jsem večer byla schopná hlavou pracovat ještě hodně dlouho po skončení Ordinace v růžové zahradě, a přitom jsem zvládala ráno brzy vstávat. Dnes je to ovšem hudba minulosti. Tuto radost, čili Ordinaci v růžové zahradě, mi přehodili na placené Voyo, což mne docela urazilo, a protože nemíním podporovat tyto manipulace, vznikl mi dvakrát týdně časový prostor větší. Přesto se do obdobných akcí s prací po nocích již nepouštím. Každý máme své limity, jen je potřeba si je přiznat.

Ale stejně nevím, až za mnou někdo zase přijde s prosíkem, jestli bych nemohla, protože …, jestli ho odmítnu. Protože dokud aspoň trochu můžu, tak přece ráda pomůžu…