Najednou to prostě přišlo a začalo mi to okupovat moji hlavu zevnitř. Nemohla jsem myslet na nic jiného, nemohla jsem dělat, co jsem dělat měla i chtěla. MYŠLENKY. Nebo spíš VZPOMÍNKY. Nebo ještě líp –VZPOMÍNKOVÉ MYŠLENKY.
Ochromená až paralyzovaná jsem sedla k počítači. Staré e-maily vyskakovaly jeden za druhým a dovolily mi prožívat můj kus života. Tam kamarádka, tam bývalý přítel, tadyhle úžasná kolegyně a tady… No to snad ne… Skvělá kdysi známá redaktorka, se kterou jsem spolupracovala… kdy to bylo… no ano, v minulém století. Přepadla mě vlna nostalgie. Abych se z ní vyhrabala, otevřela jsem i jiné maily. Ty nepříjemné. Nebylo jich hodně, prakticky pouze od dvou osob, ale bolestivé byly ještě dnes. Inu, každý z nás si s sebou nese nějaké to dobro i zlo. Ale těch pošmourných a černých rádoby písmen bylo citelně méně, což mne potěšilo. Ne, že bych už měla potřebu bilancovat, ale… Ono to na mě dýchlo tak nějak samo. A je fajn mít před sebou, tedy v tomto případě spíš za sebou, čistý stůl.
Zdá se, že nás nečekají vyložené snadné časy. Naše zdraví zakouší zač je toho loket, je porušovaná naše svoboda i integrita, čeká nás zdražování všeho a schyluje se k válce. Ne, u nás to není, tedy zatím. Ale přivírat před tím vším oči také nelze. Dotkne se to nás všech.
Buďme rádi za vše dobré, co nás v životě potkalo. Važme si přátel a odpouštějme těm, kteří odpuštění potřebují. Raději dřív, než bude pozdě.
