„Tento víkend je na houby“, pronesla dcera v sobotu ráno. V okně jsem větrala peřiny, pračka prala ostošest a sluníčko se s vervou hlásilo o svůj post na tomto světě v posledním zářijovém dni. Jeden by řekl – báječný volný den.
Co se stalo? Víkend teprve začíná, ještě k tomu docela slibně alespoň co se počasí týká, a už taková kritika. V hlavě mi problikla kontrolka. Něco je špatně. Někdy stačí vykročit do nového dne levou nohou. Nebo se špatně vyspala. Možná ji bolí zub. Nevzbudila ji předčasně ta pračka? Třeba se pohádala s kamarádkou. Naštval ji někdo v práci. Nedostala odpověď na smsku. Dostala od někoho hnusnou smsku. Je těhotná. Není těhotná. Možností, proč má negativní náladu hned zrána, je spousta.
Jdu ven pověsit prádlo. Kolem dcery raději po špičkách. Něco hledá a evidentně to nemůže najít, je nabroušená. „Mami, kam jsi dala ten zavírací nožík???“ otázka nezní příliš úpěnlivě, spíš je v ní cítit podtext zloby. Zase jsem před ní něco schovala a ona to potřebuje.
„Prosím tě, nejspíš bude v šuplíku s kuchyňským náčiním, na co ho potřebuješ?“
„Na co asi“, mrskne po mě okem a hledá dál. Až bude sama matkou, teprve pozná, jak se v této mateřské funkci musí neúnavně snažit, aby svým ratolestem neustále něco schovávala, aby je tím vytáčela do nepříčetnosti a aby její dětičky musely být neustále ve střehu, kdy a co jim jejich máti zase vyvede.
„Aaaaa… Tady je! Až úplně vzadu!“ (Co mi to jen dalo práce tam ten nůž „schovat“!!! To si neumíte ani představit!)
„Prosím tě, a na co vlastně potřebuješ tento nůž?“ odvažuji se opětovně vznést dotaz.
„No na co asi“, dočkám se opovržlivé odpovědi, kterou coby dementní matka stejně nechápu. „Na houby!“
A v tom mi to došlo. Jak je náš rodný jazyk nádherný i zákeřný zároveň. A že ve vyřčeném „na houby“ nevidíme, jestli je to psáno dohromady nebo zvlášť a nemusíme tedy rozlišit hned napoprvé, zda se jedná o příslovce způsobu nebo o předložku s podstatným jménem.
Miluji tě, češtino!
