Místo: blíže nespecifikovaný supermarket
Čas: podvečer
Hlavní hrdina: MUŽ
Poprvé se vám tento muž zjeví před očima v libovolném prostoru supermarketu. Zaujme vás tím, že je bez vozíku, a přesto si do náruče rovná igelitové pytlíky se zbožím, a že to jsou pytlíky přeplněné, tak má doslova plné ruce práce. Postupem času i postupem supermarketu se s tímto mužem setkáváte u nejrůznějších regálů s pečivem, se zeleninou, s mléčnými výrobky i s těstovinami.
Neříkám, také někdy vkročím, či spíše vběhnu do obchodu jen s holýma rukama, ale to pouze v tom případě, že si jsem jistá tím, co chci kupovat a také tím, že se jedná o jednu, maximálně dvě, věci. Tentokrát jsem ovšem měla svůj nákup rozdělený na dvě nesourodé poloviny, každou jsem mínila zaplatit zvlášť. Byl toho plný vozík. U pokladny jsem muže, o kterém dnes píšu, potkala znovu. Protlačoval se kamsi ke mě, přestože za mnou evidentně trpělivě čekali i jiní zákazníci. Jenže já stála už u pokladny a paní pokladní markovala můj nákup, a muž zřejmě hodně spěchal. Neřekl přitom ani slovo. Po namarkování a finančním vypořádání první části nákupu jsem pana Nedočkavého pustila před sebe k pokladnímu pásu a nabídla mu, ať si svůj nákup tedy zaplatí. Paní pokladní se nestačila divit, proč nemá pán nákupní vozík nebo aspoň košík, protože nákup nemohl jen tak bezúhonně pobrat. Avšak ani při jejím značném projevování nevole pán nehnul ni brvou. Bylo to pro mne i pro ostatní zákazníky obchodu za mnou zdržení, pán měl skutečně problém udržet zboží v tenkých igelitových pytlících tak, aby mu nepopadalo na zem, stejně jako vyndat peníze z peněženky, zaplatit, vzít si vrácené peníze a zpátky posbírat nákup do náruče, udržet ho a vyndat si klíčky od auta. Já jsem ale tolik nespěchala. A hlavně, hlavně jsem se styděla. Styděla jsem se za Vás, pane… Proto jsem Vám dala přednost, za kteroužto jste mi ani nepoděkoval, ani se nepousmál…
