Ženy, dámy, nečekejte. Nečekejte dlouho na svého vysněného prince. Můžete umřít dřív, než se dostaví. Tak zní varování devíti lékařů z deseti.
On totiž jeho bílý oř mohl klopýtnout na poslední křižovatce k vám a majitel si místo vás nabrnknul nejbližší veterinářku. A vy zatím doma stále čekáte a čekáte, vaříte večeře a chladíte víno, koukáte na romantické filmy, u kterých tu večeři pro dva následně samy sníte a víno vypijete a pak už jen štkáte nad krutostí osudu a slzy se vám derou do očí, ale on se prostě ten váš princ neobjeví a nestiskne zvonek s vaším jménem na domovních dveřích ani v dalších dnech, protože už jezdí na veterinu častěji než je obvyklé. A i kdyby už to vypadalo, že si váš pan Božský s paní doktorkou příliš nerozumí, tak ten blbec při hledání nové Popelky zabloudí a na cestě k vám omylem zazvoní u vaší vdané kamarádky, takový už je život.
Takže princ jest zavrhnut. Ale co dál? No přece jít do neznáma a zkusit se seznámit s poddaným prince! Jenže to některé dámy nepovažují za svůj ideál. Chtít všechno nebo nic ale není vždycky nejideálnější řešení. Kdy už to ženy pochopí?
Taková ta klasická odmítačka svých potenciálních partnerů je vlastně neustálý nespokojenec. Jeden nápadník má příliš velký nos, druhý příliš malou ruku, další modré oči a měl by mít černé, jiný má zrzavé vlasy a vousy, a to jsou přece falešníci nebo čarodějové, další nemá vlasy žádné, jeden je nepříliš vysoký nebo naopak až nepřirozeně hodně vysoký… Takovýchto důvodových negativních a odsoudivších názorů existuje mnohem a mnohem víc, než jsem tu nastínila. Však by jistě dámy mohly doplnit…
Jenže čas letí jako bláznivý a kromě biologických hodin už neťuká nikdo. Buďte si toho, dámy, vědomy, a nečekejte dlouho a zkuste to s panem podkoním... Třeba budete mile překvapené, když se z rádoby ošklivého káčátka vyklube dokonalý labuťák.
