Dávno pryč je doba, kdy si každý (ano, opravdu každý, protože bylo právo, ale zároveň i povinnost pracovat, a prakticky neexistovala nezaměstnanost) odpracoval svých 8 hodin denně a s úsměvem odcházel domů. Dnes máme mnohem více možností, jak se seberealizovat, jak podnikat, jak spoluvytvářet chod společnosti. Nikdo nám ale na druhou stranu dnes nedá nic zadarmo, proto musíme zapomenout na 8hodinovou pracovní dobu. Ano, můžeme si vydělat spoustu peněz, můžeme postoupit výš v žebříčku pracovních pozic, můžeme si budovat kariéru, máme možnosti, o kterých se lidem dříve ani nesnilo, ale nic nám samo nespadne do klína. Tady platí přímá úměra – dej, pak dostaneš. Podej výkon, budeš oceněn. Ale za jakou cenu? Je to správné?
Dnešní systém pracovního monopolu nám dává netušené možnosti. Je jen na nás, zda-li je budeme chtít využít. Nikdo nás do ničeho netlačí. Na naše pozice čekají další zájemci. Takže jestliže chceme něčeho dosáhnout, zajistit si dobrou pozici, udělat kariéru, vydělat peníze, musíme se snažit. Musíme pracovat na 120 % a někdy i na víc. Vezmeme-li to matematicky, tak když 8 pracovních hodin bylo 100 %, potom 120 % bude 9,6 hodiny. To zase není tak nepřijatelné, nemyslíte? Mnozí si jistě budují svoji pracovní kariéru i více hodin denně. Mnozí také jistě více pracují proto, aby o svoji práci nepřišli. Úřady práce jsou přeplněné uchazeči o zaměstnání a kromě rekvalifikačních kurzů prakticky nenabízí nic, co by se týkalo zaměstnání. Doba se posunula směrem kupředu, musíme si uvědomit, že s málem se žádný zaměstnavatel nespokojí. A myslím si, že to je dobře. Hloupé stádo už jsme jednou za totality byli.
