Kouknu z okna. Mlha za mnou, mlha přede mnou. Nedivím se, že citlivější z nás v tomto období přepadají deprese. Zvlášť, když jim k tomu dopomáhají vztahy. Tedy láska. Vlastně neláska. Ona ta mlha totiž není jen přírodní úkaz, který vzniká kondenzací vodní páry.
Už v pohádce o Popelce jsme četli to kouzelné „mlha za mnou, mlha přede mnou, slunéčko boží nade mnou“. Asi se už tehdy, kdy paní Němcová napsala tato slova, měl udělat zákaz převádět výše zmiňovaný text do reality. Jenže co bychom chtěli od Němcové, když to byla ve skutečnosti Panklová, že? Spousta mužů se vyšvihne v ženině životě na přední příčku. Ono nám k tomu, abychom toho pana Božského nominovali na tento post, většinou zase tak moc nechybí. Stačí trocha lásky a jsme tam, kde nás chtěli mít. A oni jsou pak naše jedničky. Jenže muž je odjakživa lovec. A ženy jsou dnes emancipované a samostatné. V momentě, kdy není oč bojovat, objeví se mlha. Mlha před ním, mlha za ním. Pán se stáhne do ulity a dělá, že neexistuje. Že už dávno umřel. Že možná ani nikdy nežil. Tedy to dělá před Vámi. Před ostatními ženami totiž právě natřásá svá péra. Loví. Potřebuje novou kořist. Mlha houstne, není vidět na krok. Vaše společná budoucnost je nejistá, základy se zatřásly. O tom, jak byly ve skutečnosti pevné, rozhodne ON, pán tvorstva. Nebo jeho jiná kořist, která je chytřejší než vy.
