Milenci na rohu ulice

Vím, že tímto příspěvkem vzbudím vlnu nevole. Velkou vlnu. Skoro bych řekla, že tsunami. Budete mi psát, že jsem stará rašple a jen závidím. Ale já musím. Prostě musím. Musím to napsat.

Já jim to fakt nezávidím. To tisknutí dvou těl co nejvíc to u výlohy místního obchůdku jde. Ty vyzývavé pohledy dvou párů očí, které doslova řvou do očí kolemjdoucích lidí, kteří tiše otvírají dveře obchodu a nemohou si nevšimnout těch propletenců Ona a On. „Podívejte se na nás, jen se podívejte, jak se máme rádi! My se nemáme za co stydět!“

Hrdě koukají na ostatní, pevně přitisknut jeden ke druhému. „Všichni nám závidíte. Celý svět nám závidí!“

Ten pár ještě netuší, že když se všichni koukají, neznamená to, že taky schvalují to, čeho jsou němými svědky. Nebo oněmělými. Nemohou ještě tušit, že mnohdy větší láska znamená pohladit toho druhého po tváři a vzít ho za ruku, a ne mu strkat jazyk přede všemi kamsi hodně hluboko, protože tak to viděli v kině, když je pustili na mládeži nepřístupný film. A jestli nechali projevit svoji zvídavost, jistě už někde viděli i mnohem víc než jen líbačku po francouzsku.

Ale v životě není nepřístupné to, co v kině. V dennodenní realitě si můžeme odžít téměř cokoliv, co se nám zamane, záleží na naší povaze, temperamentu, odvaze, inteligenci… Jen bychom neměli zapomínat, že vše je krásné ve svůj čas.

Mladý pár, který mě, ačkoliv zdaleka nejsem puritánka, vyburcoval k napsání této úvahy, nedospěl ještě do věku, kdy by si uvědomoval, oč se právě svým chováním ochuzuje a o kolik nervů připraví jedny i druhé rodiče, až se jim to dřív nebo později donese, a věřte, že ono se jim to jistojistě donese.

Chlapci i dívce totiž ještě bezesporu nebylo ani dvanáct let. Dle mého měli věk na stavění čehokoliv z lega, hraní her typu „město, jméno, zvíře, řeka…“, dobře, klidně i online her na svém počítači. Místo toho se chovali jako předčasně zestárlí a bylo to poznat, protože dělali něco a nevěděli, co vlastně od toho mají očekávat.

A teď mě kamenujte.