A máme to pro letošek za sebou. Někdo říká nejkrásnější svátky, někdo nejvíc finančně náročné svátky a jiný má deprese už jen z toho slova „svátky“ a při pomyšlení na to, co ho čeká. Vánoce a oslavy Silvestra a nového roku v mnohých vzbuzují vzpomínky na někoho, koho už nemají a na něco, co se už nikdy nevrátí. A pokud nemají náhradu v podobě jiného milého člověka, je na průšvih zaděláno.
Letošní Vánoce jsou opět beze sněhu, to si už člověk zvykne. Poručíme větru, dešti už dávno jaksi nefunguje. Ale zase si můžeme v klidu zakřičet: „Ho, ho, ho, Santa Clausi!“ a poté se mu postarat o soby. Sobi mi nevadí, ani světélkující okna, domy a stromy, americká coca-cola taky ne, ale Santu doma nechci. Kdyby neměl přijít Ježíšek, tak raději nikdo. Jsem v tomhle zásadová a možná až konzervativní, ale nechci dětem motat hlavu víc než je nutné. A taky komu každoročně pomáhám s dárky? Přece Ježíškovi. Letos jsem mu pomáhala balit až den před tím významným Štědrým. Trochu jsem se bála, že mi nevystačí vánoční papír, ale měla jsem ho zřejmě nakoupeného víc než dárků, takže ho nakonec zbylo ještě i na příští Vánoce. Zabalené dárky jsem rovnala na nejbližší vodorovnou plochu, kterouž se mi jevilo žehlící prkno. Musím říct, že dostalo zcela nový, jiný, neotřelý a hlavně pozitivní náboj! I moje oko na něm teď rádo spočinulo, a tento pohled mi nepůsobil (jako mnohdy jindy) trauma z kupy nevyžehleného prádla. Pochopila jsem. Stačí opravdu málo. Radost přenášet i do obyčejných míst, kde by ji nikdo nečekal. A nejen o Vánocích.
