"Moje matka jenom jedno dítě má, a to jsem já…" Ano, jedná se o pozměněnou parafrázi neschopné Marfušky z notoricky známé pohádky Mrazík. A proč právě tato hláška mi přišla na mysl?
Kdysi mě mravně poučoval jistý známý pediatr: „Jitko, kolik máte dětí? Jen dvě? To je málo, jedno je pro Vás, druhé pro manžela a třetí musíte dát státu.“
No – dodnes to dítě státu dlužím a jsem ráda. Nemoc Covid-19 včetně všech tanečků kolem tečky a očkování mne ujistila v tom, že "někde" existuje jakýsi „záměr“ počet lidstva jakože malinko korigovat… Ale to mi nepřísluší soudit ani rozpitvávat, jen doufám i věřím, že pravda nám nebude odepřena.
Nedávno jsem si však uvědomila ještě jednu pravdu. Krutou. Ačkoliv dáváte všem svým dětem všeho stejnou měrou - ať už lásky, emoční agility, empatie a samozřejmě i hmotné podpory, některé se má materiálně líp a některé hůř. Můžou za to životní okolnosti, ke kterým se děti dostanou nebo naopak nedostanou. To, koho ve svém soukromí potkají, jakého budou mít životního partnera a kam je zavede jejich práce, či zda tato práce bude ohodnocena stejně dobře jako u sourozence.
Je to bolavé zjištění. Přejete svým dětem to nejlepší, ať jich máte kolik chcete. Neděláte výjimky. Přesto se rozdíly navyšují, vrství, bobtnají…
A pokud jsou tyto rozdíly markantní, začnete litovat, že nemáte jedináčka.
