Jedinečná světová výstava, naposledy v Evropě, velkolepá rodinná show, vstupte na palubu legendárního Titanicu! Tak jsem teda vstoupila taky.
Jako – ano. Dokážu ocenit celou expozici. Velkou expozici. I malý ledovec. I seznam přeživších i nepřeživších účastníků cesty, i když si myslím, že v dnešní době není problém jednoduše naskenovat palubní lístek a zjistit tak, jak jsme dopadli. Tlačit se totiž v davu ostatních a hledat drobným písmem svoje někdejší jméno nebylo právě nejideálnější.
Ano, lidí bylo hodně. Tolik, že když vás dav pohltil, nebylo cesty zpět. Takže když jsem si na konci vzpomněla, že nutně musím vidět typickou příď lodi, na které ve stejnojmenném filmu stáli Leonardo DiCaprio s Kate Winslet, měla jsem smůlu. Romantika se nekonala. V určité fázi prodírání se zpětným chodem jsem to vzdala. Tak tu příď prostě neuvidím, přežiju to. Ještě aspoň jednu fotečku… „Paní, tady se nesmí fotit s bleskem!“ Wow. Automatika mého mobilu mě zklamala. Co už. Nevyvedli mě, poněkud otráveně jsem odešla sama.
Nejhorší ale mělo teprve přijít. Příď lodi byla tam, kde ji už nikdo nečekal. Zlatý hřeb. Nebo hřebík. To, co jsme viděli, bylo k smíchu. Velkolepost výstavy byla totálně zhacena. Malinkaté COSI velké asi jako dětská ohrádka, ovšem s nápisem Titanic. Ne, to ne…
Nepotopitelná výletní loď zcela potopila moje sny i ideály. Někdy je prostě lepší zůstat doma a vše si ponechat jen ve své fantazii.
