Cvak. Přestala jsem pobírat informace. Ona si snad myslí, že jsem vrba, do které může každý našeptat svoje trápení. Ale já jsem taky jen člověk a mám dost toho svého bolavého. Otočila jsem se a poodešla. Vlastně se nic nestalo. Kolegyně si našla jinou oběť.
Zavřela jsem za sebou dveře a okamžitě se rozezvonil telefon. „Dobrý den, paní Suchánková, tady inženýrka Babčáková, ústav…“… dlouhý název ústavu mi okamžitě vypadnul z přeplněné hlavy. „Zjistili jsme, že nemáme data za vaši organizaci a měsíce leden a únor, můžete nám je poslat znovu?“ Ale jistě, pošlu. Ťukání na dveře. „Dále!“ „Jitko, prosím vás, potřebuji statistiku za minulý rok a výhled do roku příštího.“ Jistě. Všechno bude. SMS. „Jedu domů, není mi dobře, asi mám horečku.“ To byla dcera. Potřebujeme pomoct s úkolem. Švagrová. Můžeš mi něco vyplnit? Brácha. Potřebovala bych koupit… Matka. Nemáš možnost…? Sousedka. Nevíš o nějakém… Kamarádka. Nemáš navíc… Kolega. Přijedu až večer… Partner. Můžeš koupit… Druhá dcera. Uáááááááá!!! Nevím, nemám, nemůžu, nechci, nebudu, neexistuji!!! Znáte to? Taky si někdy připadáte jako hadr na holi, jako špinavé prádlo, které se plácá mezi všemi a vším? A přejete si usnout a probudit se někde v ráji, který bude prosvětlen sluncem a provoněn mořem, bez telefonů, e-mailů, dotěrných kolegů, zvědavých sousedek, nemocných dětí, nechápajících partnerů a vlastně nejlépe daleko od všech. Ne nebojte se, mám vás ráda. Všechny. Jen vás někdy potřebuji dávkovat. Po kapkách a s citem.
