„Je tady wifi?“ Tento dotaz mi přišel na louce poněkud nepatřičný. Měla jsem chuť odpovědět mladému hochovi, že pro wifi je nutno se vrátit až tam, odkud přišel.
Leč nutno podotknout a spravedlivě přiznat, že já nebyla tou pravou osobou tázanou, tudíž bych se též mohla se zlou potázat. Takže jsem zůstala zticha a dělala, že neslyším, nevidím, a kdyby ke mně náhodou něco přece jen došlo, je mi to vlastně úplně jedno.
Na dané louce jsme se sešli přitaženi silou měsíční, konkrétně avízovaným nejdelším zatměním Měsíce ve 21. století, navíc doplněným pouhým okem viditelným červeným Marsem. Podívaná to byla kouzelná, vlevo již zmíněné planety, vpravo jako bonus nádherné blesky, přičemž pohřmívání k našim uším ani nedošlo. Byla příjemná a klidná letní noc s magickými obzory.
Škoda, že světel nad lesem bylo vidět víc. Ne, nebyly to hvězdy, protože ač byla původně slibovaná nádherná viditelnost několika souhvězdí, obloha se již v podvečer zatáhla a řekla si, že si nezasloužíme vidět něco ještě víc. Měsíc a Mars nám musí stačit. Přesto světýlka blikala jak o život – světýlka z mobilů. Wifi tam sice nedosáhla, ale ani to omladinu neodradilo od toho, aby v noci pod setmělým Měsícem její soukmenovci neřešili, kolik čárek mají internetu a jestli je lepší Facebook, Twitter nebo Instagram.
Tak to už stačí. Ruku v ruce s člověkem, se kterým jsem chtěla sdílet zvláštní přírodní úkaz,odcházíme. Viděli jsme, co jsme vidět chtěli, slyšeli i to, co jsme slyšet nechtěli. Pravda je, že za dalších sto let už neuvidíme ani neuslyšíme nic.
