Byl jednou jeden dům (v Kosmické ulici)

Náš dům byl hezký. Pravda, jako jeden z mála, nevypadal zatím jako z dětské stavebnice, ale byl čistý a udržovaný

V domě, o kterém chci psát, bydlíme již 33 let.  Až na malé výjimky se nám v něm bydlelo celých 31 let dobře. Před několika lety si dokonce většina z nás koupila byty do osobního vlastnictví.  Za ta léta vyrostla i zeleň kolem domu.  V betonové zástavbě bylo příjemné vyjít ze dveří, a kolem vchodu mít vzrostlé šeříky, podél chodníku růže, a na trávníku mezi vchody pěnišníky a nádherně rozrostlé konifery. Nebylo vzácností slyšet zpěv kosů.

I náš dům byl hezký. Pravda, jako jeden z mála, nevypadal zatím jako z dětské stavebnice Lego, ale byl čistý a udržovaný. Uvnitř byly na zdech obrázky, a téměř ve všech patrech květiny. Výzdoba ve vchodové části byla, díky paní zajišťující úklid, povětšinou tematická, takže jsme například v období vánoc mívali u vchodu ozdobený stromeček, a různě po domě nazdobené větve.

Se jmenováním nového představenstva se ale vše začalo rapidně měnit. Začalo to tím, že si představenstvo nechalo odsouhlasit měsíční „tučné“ odměny, a to v průměrné výši 10 000,- Kč.

A pak, snad pod vlivem těch peněz, neboť jak známo, peněz není nikdy dost, začalo docházet ke změnám. A není nic nebezpečnějšího než hlasování na členské schůzi SVJ – „hlavně je nutné vše odhlasovat, protože co kdyby se Ti, do představenstva zvolení, rozzlobili, a bylo by nutné vybírat z našich řad někoho nového do těchto funkcí“.

Náš dům již tedy nevypadá vkusně a čistě, ale jako špatně poskládané kostky již výše zmíněné stavebnice, v barvách špinavě působící bílošedé, šedozelené a jásavé žluté, s vyčnívajícími segmenty kolem oken (O tom, že hloubka „hradního“ zdiva na jižní straně domu je 57 cm, si jistě každý pomyslí své). Do noci náš dům, snad jako téměř jediný, další takový jsem v Praze neviděla, září svítícími čísly popisnými i orientačními, a nejeden člověk se mne už ptal, zda zbytečně neplýtváme energiemi.

Vzrostlá zeleň kolem domu zmizela, neboť, jak mi bylo vysvětleno jedním členem představenstva, říkejme mu třeba ing. Minařík, oni, mladí v představenstvu, chtějí mít všude pořádek, a preferují „čisté linie“. I řidiči taxíku, vozící mne čas od času domů, se mne se sarkastickým úsměvem ptají: „tak k čistým liniím? Stále tam bydlíte?“ A tak se povolenou zelení staly jen afrikány v bizarních zděných truhlících, vytvořených ve zdi, kolem schodů obložených  jakýmisi hrubými dlaždicemi, na kterých se drží špína, bláto, prach, a to vše, ani nechci domyslet s čím vším, tvoří neodstranitelné, nechutně působící fleky.

Někteří z nás se začali po těchto změnách radovat, že je snad ego ing. Minaříka již konečně uspokojeno (a konto jednotlivých členů představenstva naplněno provizemi), ale mýlili jsme se.

Nové „nařízení“ na sebe nenechalo dlouho čekat, a tak je nutné z chodeb odstranit všechny květiny, obrázky, případně umístěné židle vedle dveří do bytů, usnadňující obouvání a zouvání těm méně pohyblivým, atd.

V plánu má ing. Minařík i další akce (konto asi rychle vysychá), zajisté též za nemalé provize. Vybourat dlaždice na podlaze vstupního prostoru, a stejně, jako původní žulové schody, nahradit něčím novým, sice méně kvalitním, ale o to dříve vyžadujícím další a další rekonstrukce, v čím dál tím kratších intervalech.

A tak jistě firmy známých ing. Minaříka budou dál prosperovat (a vydávat protokoly o elektroinstalaci s nepravdivými údaji, a na něco, co ani není součástí bytu – např. revize balkonového osvětlení u bytu kde není balkon), a členové našeho představenstva taktéž.

No a my ostatní? My jim to přece „rádi“ zaplatíme…