Svět podle Putina a svět podle Spojených států

nikdy nebude stejný, objektivně vzato, není horší ani lepší, je prostě jiný a je to dáno odlišnou historií a kulturou.

U národů hraje historie stejnou roli, jako u jednotlivých lidí hraje charakter. Modely chování, které u národů vznikly v minulosti do značné míry ovlivňují současnost.

Otcové zakladatelé již od počátku formování americké státnosti vnímali Nový svět jako říši svobody a demokracie, naprosto odlišné od nepravostí Starého kontinentu. Podle Thomase Jeffersona byla Amerika nejenom rodící se velmocí, ale "říší svobody," která koná v zájmu lidstva a prosazuje principy dobré vlády. Spojené státy podle něj nejsou obyčejnou zemí, nýbrž nástrojem Božího plánu a vzorem světového uspořádání.To Americe, prodchnuté přesvědčením, že její vlastní vývoj spoluutváří úděl lidstva, umožnilo bez sebemenšího zdráhání líčit expanzi, díky níž se USA prosadily jako velmoc ve dvou oceánech, jako nevídaně nesobeckou misi.Když v 19. století Amerika expandovala nebo vedla války, bylo to Američany vnímáno jako šíření demokratických hodnot a svobody.

Velmocenskou roli USA na počátku 20. století začal naplňovat Theodore Roosevelt, který nově nadefinoval mezinárodní úlohu Spojených států s tím, že mají právo preventivně zasahovat do vnitřních záležitostí ostatních států západní polokoule a napravovat evidentní křivdy. Z jeho úst také poprvé zaznělo, že by se USA měly ujmout pravomocí "mezinárodní policejní síly". Na něj později navázal Wilsonův idealismus s tezí, že Spojené státy díky Božímu údělu představují národ nového druhu, který miluje svobodu a lidská práva nade všechno ostatní. Wilsonova mírotvorná strategie, ostatně uplatňovaná v podstatě dodnes, spočívala na předpokladu, že všechny národy na celém světě jsou motivovány stejnými hodnotami jako Amerika.

Ve druhé polovině 20. století, i v souvislosti s postupující dekolonizací, pak byly Spojené státy konfrontovány s řadou států, které zvolily jiný model uspořádání, což Američany znejistilo a vedlo k několika válkám ve jménu tohoto předurčeného údělu být ochráncem a šiřitelem demokratických svobod a k podpoře nejrůznějších diktatur.

Oproti Spojeným státům se Rusko utvářelo na úplně jiných základech. Už od formování Kyjevské Rusi někdy okolo 10. století se země nacházela na rušné a problematické křižovatce civilizací, na severu sousedila s Vikingy, na jihu s expandujícím arabským impériem a na východě s výbojnými tureckými kmeny. S vpádem Mongolů ve 13. století země zažila skoro tři století mongolské nadvlády, která vtiskla Rusku orientaci na východ.Později se Rusko namáhavě soustředilo na obnovení státní samostatnosti a zajištění hranic ze všech stran. Jak postupně narůstala rozloha Ruska, paradoxně se začalo vnímat jako obléhaný výběžek civilizace, který se může zabezpečit jedině tím, že všem svým sousedům vnutí svou absolutní vůli. Za vlády cara Petra Velikého došlo sice k velké modernizaci země, ale prudké tempo jeho reforem způsobilo, že si Rusko uchovalo nejistotu chudáka, který se vzmohl (trefná poznámka H. Kissingera).Tento pocit nejistoty již Rusku zůstal a konflikt mezi Západem a Ruskem se prohloubil v období ruské občanské války 1918-1920, kdy intervence Západu byla Rusy vnímána jako snaha o zničení země. V ruské společnosti se tak etabloval fenomén "nepřítele zvenčí," což byl i jeden z důvodů Stalinovy anexe jihovýchodní Evropy, aby se jak řekl: "Sovětský svaz zabezpečil proti všem nahodilostem." Současná Putinovská éra je tedy zcela zákonitě pokračováním tradiční ruské podezíravosti vůči Západu, násobené tradičními pocity nejistoty a ohrožení.  Zjednodušeně by se dalo říci, že tak, jak je Amerika přesvědčena o svém předurčení bránit svět, Rusko se na základě svých zkušeností brání před světem.

Spojené státy by v zásadě měly být připraveny dosáhnout s Ruskem geopolitického porozumění. Trump a Putin jsou oba realisté a pragmatici. Otázkou zůstává, zda za současné mezinárodní konstelace jim bude toto dorozumění povoleno.