Kurdské referendum o nezávislosti v podstatě jen znovu obnažilo staronové problémy, se kterými se Irák, který vznikl jako umělý konstrukt po zhroucení Osmanské říše, potýká po celou dobu své existence
a dodnes hledá svou státní ideu. Přitom Kurdové jsou jen jednou částí problému, tou druhou je odvěké sektářské nepřátelství mezi sunnity a šíity, v posledních letech dále problematizované vznikem tzv. Islámského státu, který mnozí sunnité, alespoň zpočátku, podporovali a bez jejichž podpory a laxnosti mezinárodního společenství by se tento rádoby „ státní útvar“ nemohl v regionu tak silně etablovat. Nabízí se tedy otázka, jak dál koexistovat v zemi, poznamenané krutostmi posledních let, když už teď začíná být jasné, že zatímco islamisté ztrácejí další a další území, na dobytém teritoriu hrozí chaos a nové sektářské boje. Centrální vláda v Bagdádu nemá pod kontrolou celé území a jednotlivá etnika a náboženské skupiny chtějí po sebe urvat co nejvíce a vyřídit si mezi sebou účty.
Počátek dnešního konfliktu nalezneme v období po 1. světové válce, kdy po porážce osmanského Turecka řešily Velká Británie a Francie, co si vlastně s jeho obrovskými arabskými državami počít. Během války sice byly uzavřeny některé tajné dohody a učiněno mnoho slibů (některá území byla dokonce slíbena několika stranám), ale po válce bylo všechno jinak. Nezávislý arabský stát nevznikl (původně ho Britové Arabům přislíbili, pokud povstanou proti Osmanům - tuto zradu arabský svět Západu nikdy nezapomněl a o Kurdy se již tenkrát nikdo nezajímal) a na Versailleské mírové konferenci si Francie a Velká Británie rozdělily Blízký východ formou mandátních území. Britové měli tehdy hlavně zájem o oblast Mosulu s jeho ropnými poli (ostatně o ropu jde i dnes) a tak byly staré osmanské provincie Basra, Bagdád a Mosul spojeny v jeden administrativní celek pod britskou kontrolou. Nikoho tehdy nenapadlo, že takovýto celek jinak mnoho smyslu nedává. V roce 1919 tu nebyli žádní Iráčané; historie, náboženství, geografické podmínky tamější lid spíše rozdělovaly, než spojovaly. Populaci tvořila polovina šíitů, a čtvrtina sunnitů a další menšiny od židů po křesťany. Kromě náboženství tu byla ještě další trhlina: zatímco polovina obyvatel byli Arabové, zbytek byli Kurdové, Peršané či Asyřané. Dát dohromady tyto tři provincie a očekávat, že vznikne národ, bylo přinejmenším naivní, navíc v té době nikdo netušil, jaké potíže vzniknou, když se tak různorodá populace vtěsná do jednoho státu. Navíc Britové po získání mandátu předpokládali, že v regionu zůstanou celé generace. Nepočítali ale s postupným rozmachem arabského nacionalizmu a už v roce 1921 dali váhavý souhlas se vznikem Iráckého království. Britové nakonec souhlasili i s vyhlášením nezávislosti Iráku 3. října 1932, ale i nadále si zachovali část svého vlivu. Po druhé světové válce zažila země řadu turbulentních období, po převratu v roce 1958 se Irák stal republikou, po dalším převratu v roce 1963 zemi ovládla socialistická strana Baas, sdružující převážně menšinové sunnity (které ostatně protežovali už Britové) a od roku 1979 pak železnou rukou zemi vládl Saddám Husajn. Po vstupu USA a spojenců do Iráku v roce 2003, s cílem svrhnout Saddámovu brutální vládu se ukázalo, že vzhledem k etnickému rozdělení Iráku a tisíciletému konfliktu mezi sunnity a šíity je mnohem obtížnější nastolit pluralitní demokracii než svrhnout samotného diktátora. Šíité, po desítky let utiskováni režimem, chápali demokracii jako potvrzení své početní převahy a sunnité chápali nové pořádky jako zahraniční represi. Kurdové, kteří nezapomněli na brutální útisk z Bagdádu a nedostatečnou podporu ze zahraničí se ještě více opevnili na severu země. Po pádu režimu a konečném stažení amerických vojsk v roce 2011, zemi zasáhla vlna protestů, kterou Západ malebně nazval Arabské jaro a které se přelilo v útoky sunnitských ozbrojených skupin proti většinové šíítské populaci, s cílem podlomit důvěru ve schopnosti centrální vlády se šíitským premiérem v čele, kdy po kolapsu irácké armády začala nabírat na síle organizace Islámský stát…
Je však velký problém představit si a chtít spravedlivější uspořádání. Je tu možnost dát Kurdům jejich vlastní stát, na druhou stranu je tu reál-politika, kdy se nejen Západ snaží zachovat co nejdéle stávající hranice, neboť panují všeobecné obavy, že by jejich změna vyvolala ještě větší destabilizaci. Proti demontáži Iráku jsou z nejrůznějších důvodů momentálně úplně všichni (s ohledem na vlastní historii s kurdskými emancipačními snahami sympatizuje Izrael). Turecko, Írán a Sýrie, které mají vlastní významné kurdské komunity, se obávají o integritu svého území a situaci komplikují i pokračující boje s tzv. Islámským státem. Zdá se však, že přes momentální blokádu a harašení zbraněmi ze strany centrální vlády v Bagdádu, sehrají značnou roli i ekonomické zájmy. Ankara v roce 2014 podepsala s Irbílem obchodní smlouvu, týkající se zejména energetických zdrojů, v Kurdistánu působí na 4000 tureckých firem, mnoho firem v západním Íránu obchoduje s kurdskými dodavateli a navíc krátce před referendem ruský energetický gigant Rosněfť podepsal smlouvu o rozvoji kurdských ropných a plynových polí v Kirkúku ve výši 1 miliardy dolarů.
Versailleská mírová konference řešila uspořádání Blízkého východu bez Kurdů, a ukázalo se, že to stabilitě regionu neprospělo. Dnes by však bylo naopak chybou řešit „ kurdskou otázku“ bez širšího uspořádání v regionu. Zatím není úplně jasné, jaké bude další směřování státu oslabeného vnitřní nejednotou. V poslední době se zmiňuje konfederační uspořádání v Iráku. Pokud by však měla být do budoucna v zemi zachována rovnováha a stabilita, nabízel by se pro začátek model trojkonfederace: na severu irácký Kurdistán, sunnité uprostřed a na jih od Bagdádu šíité. Tento model by asi nebyl úplně ideální (nebylo by asi možné zohlednit nároky minorit, jako jsou Jezídové nebo iráčtí Turkmeni), ale tři hlavní etnicko-náboženské skupiny by se mohly reálně ztotožnit s alespoň nějakým způsobem vymezenou územní suverenitou a začít na svém území budovat státoprávní uspořádání. Vzhledem k panujícímu chaosu v regionu to však může být v dosti vzdálené budoucnosti.
http://www.middleeasteye.net/news/iraqi-pm-promises-defend-kurds-against-any-attack-1727748641
https://www.debka.com/iraq-slim-hope-iranian-turkish-backing-kurds-even-economic-warfare/
