Jak to vlastně má Británie s Evropou? Specificky a složitě

V duchu nejlepších britských tradic byl včera EU předán dopis, kterým se Británie vydala na pomyslnou plavbu mimo evropský dosah. 

Velká Británie vždycky byla tak trochu jiným členem a vzhledem ke své historii, koloniálnímu panství, geografické poloze, Commonwealthu a řadě jiných faktorů, ve své novodobé historii kolem Evropy spíše jen kroužila. Ve druhé polovině 19. století zaujímala ve své zahraniční politice koncepci tzv. skvělé izolace, což v praxi znamenalo příliš se nezaplétat do záležitostí kontinentální Evropy a soustředit se především na své vlastní problémy a rozvoj svého zámořského impéria. Zároveň však vyvažovala celý systém mocenské rovnováhy a tak bránila jednotlivým velmocí zaujmout dominantní pozici (vzhledem k tomu, že už dnes je faktickým evropským hegemonem Německo, dost záleží na tom, jak silné budou ostatní státy). Celkem vlažný postoj k Evropě se nezměnil ani dlouho po druhé světové válce, ačkoliv např. Winston Churchill byl velkým příznivcem sjednocené Evropy, dokonce přišel s ideou Spojených států evropských, ale překvapivě přiřkl vůdčí roli Francii. Británie, ač významný producent uhlí a oceli, nevstoupila ani do roku 1952 konstituovaného Společenství uhlí a oceli (ačkoliv původní koncepce upřednostňovala USA a Commonwealth), v roce 1957 se vyhnula podpisu Římských smluv a místo toho přišla v roce 1960 s vlastní iniciativou Evropského sdružení volného obchodu, které mělo představovat méně institucionalizovanou alternativu tehdejšímu Evropskému společenství.

Když se Británie nakonec v roce 1961 rozhodla k integračnímu procesu přistoupit, vetoval v roce 1963 přístupová jednání francouzský prezident Charles de Gaulle, který se obával zvýšení amerického vlivu v Evropě právě prostřednictvím Británie. Druhý pokus Britů o vstup v roce 1967 de Gaulle opět vetoval. Nakonec Británie vstoupila do ES k 1. lednu 1973.

Je celkem málo známo, že již 5. června 1975 proběhlo první referendum o setrvání v tehdejším Evropském společenství, které iniciovala nová labouristická vláda premiéra Harolda Wilsona, a Britové se tenkrát vyslovili 67% pro setrvání v ES. Hlavní diskuze se vedly nad britským příspěvkem do evropského rozpočtu, protože Británie se svým vstupem stala jedním z největších čistých plátců, do evropského rozpočtu hodně platila a málo z něj dostávala.

Proslulou se stala premiérka Margaret Thatcherová a její obávaná kabelka, kterou neváhala na summitu v roce 1984 bušit o stůl a současně volat: „Vraťte nám naše peníze!“ a skutečně si vymohla nápravu rozpočtové pozice Spojeného království.

Ačkoliv si Británie před podpisem Maastrichtské smlouvy v roce 1993 a Lisabonské smlouvy v roce 2008, vyjednala řadu výjimek trvalého rázu (jako neúčast na společné měně, nebýt součástí Schengenského prostoru, není signatářem Evropské charty základních lidských práv a svobod, řada výjimek v oblasti společné vízové, azylové a přistěhovalecké politiky), díky byrokratickému tlaku na stále větší centralizaci EU to prostě nestačilo. Británie si zakládá na své parlamentní demokracii a jde jí hlavně o svrchovaný parlament a soudnictví.

S odchodem Británie přijde EU o rovnováhu a zdravý britský skepticismus. Navíc dala Unii signál, že by se mělo hodně změnit. Zdá se však, že unijní lídři jsou prostě nepoučitelní. Pokud poučení z brexitu vyústí například do realizace koncepce vícerychlostní Evropy, více jednoty to nepřinese, spíše naopak. Podle premiérky Mayové Británie opouští Evropskou unii, ale neopouští Evropu. Ať si to vyložíme jakkoliv, Evropa celkově bude tratit více a bez Británie to už nebude ono.