70 let po vyhlášení Marshallova plánu jsou Spojené státy a Evropa stále spojenci, ale…

Skoro všichni byli překvapeni nedávnými požadavky prezidenta Trumpa, aby spojenci zvýšili své výdaje na obranu a vůbec, aby se Evropa začala více spoléhat sama na sebe. Znovu se ukazuje, jak je historická paměť krátká 

a jak jsme se bezstarostně uvelebili pod americkým ochranným deštníkem. Přitom Trump v podstatě neříká nic jiného, než co požadovaly Spojené státy po 2. světové válce, kdy se formovaly euroatlantické vztahy, jen se na to v průběhu času tak trochu zapomnělo.

Když v květnu 1945 skončila v Evropě válka, starý kontinent se nacházel v chaosu a zoufalé hospodářské situaci. Americký prezident Truman, spolu se šéfem diplomacie generálem Georgem Marshallem si uvědomovali nutnost americké angažovanosti v Evropě a hlavně to, že politická stabilita jde ruku v ruce s prosperujícím hospodářstvím. Veřejnosti generál Marshall plán obnovy Evropy představil 5. června 1947 ve svém slavném projevu na Harvardově univerzitě. Marshall však od počátku vyžadoval, aby iniciativa vyšla z Evropy a proto měl každý stát vypočítat své výdaje, které bude od Spojených států požadovat. Marshallův plán se stal základním pilířem evropské integrace a přiměl evropské státy, aby spolu začaly jednat o společné obraně.

Díky britské diplomatické obratnosti se pak tehdejší lídři obrátili na Spojené státy s myšlenkou společné obrany. Prvotní americká reakce byla celkem vlažná, USA daly jasně najevo, že dokud si Evropa nevytvoří vlastní regionální obranné struktury, nemůže s americkou angažovaností počítat. To přimělo Velkou Británii, Francii, Belgii, Nizozemí a Lucembursko k podpisu dohody o ekonomické, sociální a kulturní spolupráci a hlavně o kolektivní obraně. Vznikem Západní unie (Bruselský pakt) v březnu 1948 splnili Evropané jednu z podmínek nutných pro americkou angažovanost v Evropě. Z toho vyplývá, že i počáteční evropské struktury museli iniciovat Američané.

Vlivnému republikánskému senátorovi Arthuru Vandenbergovi se podařilo přesvědčit váhající spolustraníky, aby americkou přítomnost v Evropě podpořili. Americký právní řád totiž neumožňoval uzavírat spojenectví v době míru. Díky jeho intervenci se podařilo v Senátu 11. června 1948 prosadit rezoluci č. 239, která tuto možnost spojenectví i v době míru v zásadě umožnila. Následná jednání se Spojenými státy vyvrcholila podpisem Washingtonské smlouvy v dubnu 1949 a založením společného bezpečnostního systému. Slovy prvního generálního tajemníka lorda Ismaye bylo úkolem NATO „ udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“  Dnes to vypadá, že USA se snaží ze sebe svalit evropský balvan, Německo se rozhodně nedrží při zemi a Rusko už také není, co bývalo za starých časů. Uvidíme, jak dlouho vydrží Spojeným státům diplomatické ujišťování „že prezident Trump a náš lid budou vždy oddaní našemu euroatlantickému svazku.“