Ležím si ve svém pokojíku přestavěného z obývacího pokoje a přemýšlím. Hlavním tématem jakéhosi přemýšlení v tomto prostředí u mě bývá často ,,nesmrtelnost chrousta“ to nepopírám, ale dneska uvažuji, jaké to bude až jednou ( zítra by bylo pozdě) budu mít prostor k ,,obývání“, který mi bude říkat pane a který bude zařízen od lustru až po poslední parketu podle mého gusta.
Ne, že by se mi můj současný pokojík nelíbil, ale jsou zde určitá úskalí o kterých se sice nesmí nahlas mluvit ( tatínek: buď ráda že máš vůbec nějaký ), ale prostě tady jsou.
Tenhle pokojík jsem vybojovala, když k nám začal docházet můj první přítel, jako zadostiučinění za to, že jsem byla nucená obývat více než deset let jakousi rozšířenou chodbu do ložnice mých rodičů. Chápejte, jsme tři, ale pokoje zůstaly jen dva, protože si přece nikdo se zdravých rozumem nedokázal představit, že by si snad měl, ke konci předlouhé éry socializmu a nastávajícího nového neznáma, snad pořizovat tři děti. Člověk míní pán Bůh mění….A tak se mojí milovaní rodiče z lásky ke mně a svému vlastnímu soukromí vzdali obývacího pokoje.
Pro mě to znamenalo podmínku ponechat si zde nábytek. Nábytek, který je jinak velmi krásný ( opravdu se mi líbí ), ale má tu nevýhodu, že jej doma vlastní většina rodičů mých spolužáků, přátel a známých. A tak se stalo, že mě vybavení mého milovaného pokoje často uvádělo do rozpaků ( nostalgické vzpomínky návštěvníků ,,pamětníků“ ) nebo jednou také do pěkného trapasu. To jsme takhle slavili Silvestr u mého kamaráda L.M. Někdy kolem půlnoci jsme sešli dolů a rozhodli se svařit si vínko a poklábosit také s jeho rodiči. V tu chvíli mě nenapadlo nic chytřejšího ( podotýkám že byl Silvestr..téměř všechno teklo proudem) než prohlásit: ,,Jé vy máte stejný nábytek jako my“. ,,To byli ti komunisti“ Načež kamarád velmi rychle zareagoval: ,, Mamíí Jiťa říkala, že máme komunistický nábytek“ Dovedete si představit, že z inkriminovaného obývacího pokoje jsem se kradla ven pod kobercem a světe div se! Ani jsem si nestihla všimnout s které doby pochází.
Zbytek mého domácího osobního prostoru je jinak plně v moji režii a tak jej tvoří zrcadlo velké téměř jako dveře, jedna postel menší, jedna roztahovací, desítky sušených růži a asi stovka fotek.
Když to tady tak popisuji, znovu si uvědomuji, že tady jsou věci, které mám ráda a které si do svého nového bytečku asi nebudu moci vzít. Občas se mi to tu nelíbí ale ono to asi bude jen tím divným věkem ( mládí v pr…a do důchodu daleko ), kdy si člověk říká, že by se měl postavit na své vlastní nohy a vybudovat si to ,,svoje“ a tak ho provázejí takové ty prapodivné představy ( ať jen neskončím pod mostem při tý dnešní situaci ) spojené z touhou mít už konečně něco svého.
