O dětech a prázdninách-proč miluju léto

I když už mám školní docházku nějaký ten pátek za sebou, začínám si uvědomovat, že je kolem mě nějak víc smutno. Nějak ubylo bunkrů, nastavěných v korunách stromů vzadu v polích a křik pod okny už není slyšet do pozdních nočních hodin. Už nikdo nehraje badminton přes telefonní dráty. STOP! Tohle už přece nikdo nedělá léta! Jednak už nejsou telefonní dráty, které nahradil mobil a jednak už nejsou děti. Dnešní děti už neválčí s hrncem na hlavě a klackem v ruce za balíkem slámy. Ty válčí ve své virtuální realitě, přikurtované pěvně v sedačce se super novou úpravou proti křivení páteře.

A tak se ptám, dokážou vůbec dnešní děti ocenit léto? Ocenit ho se vším všudy co nabízí? Vždyť jim přece může být jedno, jestli venku padají trakaře nebo lidi, když je bio 3 a venku 33. Nám to taky bylo vlastně jedno. My se váleli v prachu, trávě, seně, listí ale i bahně. Hlavně, že jsme mohli ven. Dnešní děti nechápu. Léto miluju, protože jsem se nemusela přezouvat, poněvadž jsme po zahradě chodili bos. Protože jsem si nemusela běžet povinně obléci další svetr, když se připozdívalo a mohla jsem být venku do kdy se mi zachtělo. V létě byly možnosti neomezené i když se postupně omezoval prostor ( skládka za vesnicí, horní patro seníku, garáž, všechny možné střechy atd.)

Nerozumím tomu, na co tyhle děti budou vzpomínat. Podle mě ten, kdo nikdy neuvízl holínkami v blátě tak, že nezbylo jinak, než vylézt ze zkoumané bahnité louže v ponožkách, ani snad dítětem nebyl. Stejně jako ten, kdo nikdy, ale opravdu nikdy nevytrhl pláňku v plotě aby si v příští hře zajistil tajný unik ze zajetí. Koho nikdy nemuseli vyndávat odněkud oknem, když se historicky poprvé slavnostně zamkl ( u mě to bylo WC- naštěstí to v přízemí.) Kdo nikdy nepořádal sedánek na koštování zelených jablek, jen kvůli tomu, že byla děsně kyselá a zakázaná. Neprodřel alespoň jedny kalhoty i když byla nově objevená skluzavka pečlivě polévaná vodou z potoka nebo nezkonstruoval alespoň jednu káru, schopnou minimálně premiérové jízdy. Mimochodem naše nejslavnější kára uvezla až šest lidí a byla zkonstruována ze dvou vozíku na trávu. To, že byla řiditelná pouze v případě, že vezla jen osoby dvě, jsme zjistili vzápětí-viz níže zmínka o květináčích.

Až na pár výjimek se  všechno, na co stálo za to vzpomínat, stalo v létě, o prázdninách. Ano, rozbila jsem si hubu o železnou branku při hře na slepou bábu ( nemůžu říct slušně, že jsem si natloukla, protože jsem si vážně rozbila hubu jinak to říct ani nejde). Poslepu totiž nelze poznat, že jí někdo zavřel-dodnes vím bezpečně, kdo i když to nebylo schválně. Odtáhli mě domů, když jsem sjížděla na saních z kopce otočená čelem proti svahu ( větší adrenalin) a hrozně se pak divila, že saně narazily do železného pluhu, co stál dole pod kůlnou ( to, že jsem byla vymrštěna do vzduchu po prudkém nečekaném nárazu a přistála na pluhu svojí sedací částí, si  domyslí většina z Vás ). Mohu ale říct, že  mě tyto „drobné nehody“ poučily i přesto, že poté, co bylo možné zase stát na nohách, se zpravidla vymyslela ještě větší kravina. Mám prostě na co vzpomínat. Stávali se z nás postupně zahradníci, když jsme rozbili květináč a náhodou objevili jiný i potápěči když jsme koupali psa. Jediná věc mě na tom všem děsí. A sice to, že jsem si vždycky byla jistá, že svým dětem nevysvětlím, ať nejí nezralé ovoce a nelozí tam či onam, že to pochopí samy, protože si to budou stejně muset vyzkoušet. Jenže dnes už si nejsem jistá, jestli to vůbec budou chtít zkoušet. A co je naučí jejich počítačový svět?

PS: Závěrem musím konstatovat, že mnohým zážitkům zde jmenovaným jsem byla pouze přítomná, zase až takový ,,agent“ jsem nebyla. Prosím napište mi co jste vyváděli vy, ať se nemusím tak stydět.