Čekám. Čekám s očima vypoulenýma jako výr velký až mi zavolá bratr, který je teď bůhví kde, s bůhví kým, v bůhví jakém stavu. Nějaké kusé informace jsem sice dostala, když jsem ho na inkriminované místo dovezla, ale největší problém to stejně nevyřešilo.
O víkendu totiž zásadně nechodím spát dřív než před půlnocí a jelikož by mě po dvou hodinách spánku nemohl vzbudit ani výstřel z kanónu, natož zapípání telefonu na mém nočním stolku, tak raději čekám a píšu. Nehledě na to, že i když se vzbudím mám značné problémy s orientací ( nikdy nevím jestli jsem doma u mých rodičů, u přítele na bytě nebo u jeho rodičů ) a navíc mi velmi, velmi dlouho trvá tzv.oživovací proces. Je tedy absolutně nemyslitelné abych ihned sedla do auta a jela někde v tak nekřesťanskou hodinu ihned po probuzení. Abyste tomu rozuměli, o funkci nočního taxíka mě někdo žádal prvně. I když vlastním řidičské oprávnění již více než šest let, aktivně řídím asi rok a za řidiče se nepovažuji dodnes. I dnes je totiž pro mě pojem parkování něco jako cesta na Měsíc na vlastní pěst. Výjimku tvoří parkovací místo před hypermarketem, které milují někteří důchodci ( podotýkám někteří ), vlastnící ,,zetka“ na zadním skle a já ( dodnes nevím proč to ,,zetko“nemám). Jedině tam se totiž dá najít takové místo, kde z obou stran není žádné sousedící auto a ještě se dá projet skrz do druhé řady. Před firmou ( parkovací místa jsou tam za sebou, což představuje absolutní horor ) parkuji vždy jen před nebo za vjezdem do vrat, což mohou potvrdit moji kolegové, protože mám stoprocentní jistotu, že mě nikdo nemůže zablokovat, když zaparkuje pár centimetrů ode mě, což mohu potvrdit já, je jeden z častých ,,žertíku“ mých kolegů. O dobrodružstvích znovu nabývání mých řidičských schopností ještě určitě blog napíšu.
Vím přesně, co mě to napadlo na tohle noční dobrodružství kývnout. Navzdory mizerným schopnostem řídit tu podivnou věc na vlastní pěst, jsem si vzpomněla na mnohá dobrodružství, která nás potkávala, když jsme jezdili nad ránem domů ze zábav s pekařem, coby jediným pohyblivým osvětleným bodem na silnici za dlouhé dvě hodiny. V zimních měsících jsme ho vyměnili chudáka za shrabovače na sníh. Nejčastěji jsme cestovali pěšky. Dodnes nechápu, co nás hnalo pěší chůzí na zábavu vzdálenou dvacet kilometrů. Chodili jsme nejrůznějšími zaručenými zkratkami v polích, na které byl expert můj kamarád ( když nevedly lesem tak minimálně vzrostlou kukuřicí ). Zpívali jsme si ( častěji při cestě zpět ). Povídali si. Vlastně to bylo fajn, když zrovna nebylo venku tak, že by psa nevyhnal, ale i tehdy jsme šli. Šli jsme i v mrazech. O technikách zahřívání po cestě prozradím pouze tolik, že pocházím s malé vesničky na ,,Valašsku“.
Dnes večer jsme se rozhodla, protože jsem osoba nepřejícná, tohoto dobrodružství mého bratra ušetřit. A nyní ve tři čtvrtě na tři mi došla sms: Segra nejezdi, Mira mě hodí.
