Kolikrát už jsem tuhle frázi slyšela? Snažím se, jako většina civilizované společnosti, omluvit se pokaždé, když někomu stoupnu na nohu nebo do někoho vrazím. Potud v pořádku.
V poslední době mám ale pocit, že když někdo místo obvyklého klišé jako ,,v poho“ , ,,v klídku“ ,,dobrý“ nebo jen ,,OK“ prohlásí celou formu ,,nic se neděje“ dává tím jaksi najevo, že jsme mu minimálně stoupli pěkně zvysoka na kuří oko.
Anebo úplně z jiného soudku. Určitě jsme všichni zažili tento rozhovor s partnerem. Zcela zřetelně je nám jasné, že není ve své kůži a pak musí nutně padnout otázka. ,,Co se děje?“ Pokud následuje ,,coby jen blablabla“- věta rozvinutá, můžeme zachovat klid. Pokud však následuje ,,nic“- odpověď jednoslovná, jasná. Máme problém.
Dalším případem mluvícím za vše, je chvíle, kdy se smíříme se skutečností, že jsme nejednali podle všech platných zásad, které je třeba dodržovat. Neudělali jsme něco, co jsme udělat měli, nebo naopak udělali něco, co jsme v žádném případě dělat neměli. Popřípadě řekli, nebo neřekli. Zkrátka a dobře jsme, lidově řečeno, něco velmi dobře pohnojili. V takovém případě člověk zcela oprávněně očekává následky svého jednání. Mělo by se něco dít, ALE ,,nic se neděje“. Tento stav už někdo dávno před námi nazval ,,klidem před bouří“. Ono se totiž opravdu něco děje, jen to vyčkává, kupí se a nabírá správnou sílu.
A případ poslední, aktuální.
Kolem si to šplouchají vlnky a pěkně se v nich odráží sluneční paprsky. Pohupujeme se na nich v gumovém lehátku v poloze napůl sed, napůl leh. V ruce držíme něco děsně barevného k pití. Nad námi je obloha tak modrá, že se to zdá být až kýčovité. Přes obroučky tmavých brýlí vidíme jen nekonečnou mořskou hladinu. Slyšíme v pozadí troubící loď, nějaký bzučící hmyz a šplouchání vln. Nepohne se ani lísteček. Je pravé poledne a minimálně třicet nad nulou. Přemýšlíme nad nesmrtelností chrousta, popřípadě prohodíme pár slov s vedle plujícím partnerem na téma tak pitomé, že snad ani ve školce se nediskutovalo o větší hovadině. Aktuálně se nic neděje. Ale ono se děje. Tu chvíli si totiž budeme pamatovat ještě mnoho let. A ještě mnoho let budeme schopní vypustit duši v pracovním tempu jen za pár takových dnů, kdy se nic nebude dít. Jsou to chvíle, které si většinou pamatujeme i celý život.
Pokud se nám stane, že nám někdo řekne ,,nic se neděje“, nebo začneme mít pocit, že se nic neděje. Měli bychom zostřit smysly, nastražit uši a zrak mít na šťopkách. Začnou se dít věci, přímo zásadní pro náš život, alespoň tak to vidím já.
PS: Přeji Vám spoustu krásných chvil, kdy ,,se nic neděje“ v případě posledním, aktuálním.
