Schválně jsem zvolila slova jedné dětské říkanky, ve které je obsaženo všechno o tomhle podivném měsíci. Když jsem byla malinká, přišel mi hrozně depresivní. Není moc lidí, co má rádo listopad, ale pro mě má své kouzlo. Za pár dnů nám zase začne.
Listopad je pro mě měsíc temný a tajemný. Začíná tajuplnými svátky věnovaných památce těch, co už opustili tento svět. Když procházím bránou hřbitovů na každoroční návštěvě dušiček, vždycky mě zaujme, jak nevlídné počasí vládne na den Památky zesnulých. Jako by i někdo tam nahoře soucítil. Připadá mi, že tento svátek lidi podivně spojuje a může pro nás být i jistým varováním. Zaráží mě, kolik svící v tuto dobu svítí na okrajích cest, či u válečných pomníku, u kterých bych předpokládala, že příbuzných už nemají. Ale lidé nezapomínají. Zapínají si nejteplejší kabáty, co doma naleznou až ke krku a vydávají se pomalým krokem v doprovodu celé široké rodiny za město, mezi pestrobarevná světýlka, svítící do přítmí vlhkého večera, třpytícího se prvním mrazem, aby dali najevo jediným slovem. Vzpomínáme.
V tuto dobu navštěvuji les, kvůli posledním zbytkům červenozlatého listí, které příjemně šustí pod nohama. Je zvláštní pozorovat přírodu, jak postupně vlhne, ztrácí se v mlze, usíná.
Je to období očekávání. Čekáme na první vločku sněhu. A pak peřina přikryje i ty nejtenčí větévky holých stromů, na jejichž koncích se třpytí zmrzlé kapičky vody. Krajinka se promění v pohádkový výjev. Začíná advent a s ním vůně trdélníků a punče. Městečka se rozsvěcují v duchu Vánoc. Tajemný měsíc ustupuje nejtajemnějším svátkům v roce.
