Dnes se mi stalo to, co už mnohokrát. Nedokázala jsem někomu ze svých blízkých zcela vysvětlit, v čem spočívá moje přání a dopadlo to tak, jak to dopadnout vůbec nemělo-hádkou. A tak mě znovu napadalo, jak je možné, že někteří lidé dokáží naprosto stručně, věcně a výstižně říct, co mají za problém a co žádají od druhé osoby a jiní, mezi tyhle patřím já, ať se snaží jak chtějí, se do toho musí vždy nějak zamotat. Měla bych se zamyslet sama nad sebou. To ano, jenže! Za normálních okolností mám sebevědomí až hanba, dokáži se rvát i za druhé, ale jak jde o mě a o něco na čem velmi záleží, najednou začnu koktat a je tma.
Třeba takhle po obědě, když jsou všichni dobře nepapkaní nastane v práci nějaký problém. Chodíte kolem něj, jak mlsný pes kolem špajzu až zjistíte, že jeho řešení Vás neúprosně zavede až do kanceláře samotného šéfa oddělení. Nevím jak Vám, ale mě se v tomto okamžiku pravdy, začne v hlavě rojit několik různých osnov mého, byť tříminutového projevu, popřípadě scénáře-pokud by měl projev trvat déle než tři minuty. Pak se zhluboka nadechnu a najednou, nevím proč, se cítím jak nahý v trní a slyším jenom kvo kvo kvo. Když po půl hodině vylezu ven, zpocená jak dveře od chlívku, už jsem si bezpečně vědoma toho, že můj projev se nebezpečně natáhl, jak týden před výplatou jen proto, že jsem polovinu pokoktala a nedokázala vůbec vysvětlit, proč jsem vlastně přišla. Řešení problému samozřejmě v nedohlednu. Mým úhlavním nepřítelem povinné školní docházky byly referáty a podobné je to i s mojí angličtinou. Sedíme v hospůdce na zahrádce do pozdních večerních hodin a pak se nám představí jeden mladý Angličan. Moje uši se ten večer nestačily divit kolik smysluplných a srozumitelných vět dokáži vypotit. Na recepci Italského hotelu už ale mluvil jen přítel, zatímco já se tvářila, jako bych právě aktivně konzumovala citróny.
Nebo úplně z jiného soudku. Mám úspěch ( nestává se často, proto si nedokážu vzpomenout na žádný konkrétní případ ) a někdo mi gratuluje nebo mi někdo za něco děkuje. Snažím se říct něco fakt pěkného nejen to běžné ,,fakt moc dík“nebo,,není zač“. Nadechuji se a v tom BUM! Z pusy mi vyletí taková krávovina, že to svět neslyšel za celé dvě tisíciletí. A důvod? Jsem na měkko.
