Nedokážu si vysvětlit proč tomu tak je. Vidím to kolem sebe denně, tolik zklamání, tolik bolesti s lásky a následné nenávisti a obviňování jeden druhého z nepovedeného vztahu. Pokaždé když potkám někoho, kdo se právě nachází ve fázi rozpadu vztahu, tak se mi vybaví věta „v lásce vždycky prohrává, ten kdo má rád víc“.
Pokoušel jsem se mnohokrát analyzovat, proč tomu tak je. Proč ten, kdo dává do vztahu více, bývá často za hlupáka a není mu vráceno stejně, kolik do soužití dvou osob dává sám. Zkušenost mi ale dává za pravdu i z mého vlastního života, i když někdy ten kdo dává víc, může být naprosto nesnesitelný, dotěrný a nekontrolovatelně žárlivý. O tomto typu lásky teď nechci psát.
Chci pochopit, proč se tomu tak děje u dvou zcela normálních lidí, kteří si nenárokují jeden druhého jako svůj majetek. Pochopit, že když spolu začnou žít či jenom chodit dva zcela do té doby tolerantní lidé, proč časem dojde ke stavu, že jeden je stále bezhlavě zamilovaný a druhý toho začne pomalu využívat. Na rovinu musím napsat, že si sám v tomto ohledu sypu popel na hlavu.
Poznal jsem mnoho párů ve své životě a scénáře si byly naprosto podobné. Znal jsem dívku, která trpěla téměř v každém vztahu. Já jsem se jí snažil vysvětlit, že chyba není někoho milovat, ale že si vybírá pořád stejné, pro ni nevděčné druhy. Pokusil jsem se poukázat na to, že určitě existují muži, kteří by pro ni položili i život. Je to myšleno samozřejmě s nadsázkou. I když, kdo ví? A tak se stalo jednoho dne, že si vybrala podle rozumu a našla kluka, který byl ohleduplný a hlavně do ní bezmezně zamilovaný. A co se stalo dál? Role se obrátila. Ta dívka začala mít ve vztahu navrch a chovala se časem úplně stejně, jako předtím její druzi k ní.
Nebo jiný příběh o kamarádovi, který se choval ke svým holkám doslova jako dobytek. Býval na ně sprostý, někdy skoro až násilný a pokaždé když k tomu došlo, tak jsme se taky pohádali. Prostě na jeho vztahy se nedalo nezaujatě reagovat. A jednoho dne na něj taky došlo. Zamiloval se víc, než asi sám předpokládal. Změnil se v beránka a dělal všechno, co viděl na očích své partnerky, až se na to opět nedalo dívat. Asi se mu vrátilo vše, co předtím dělal svým holkám, protože to, jaké dostával kapky od té své, hraničilo s pozdějším odchodem do blázince.
Podobných příběhů by se dalo popsat spoustu. A já se na věci nechci dívat vědecky, psychologicky, ale lidsky. Nedává mi smyl ani to, že jsou lidé, kteří stále hledají svoji lásku a pokaždé když ji na čas najdou, dopadnou se svou láskou přesně, tak jak je popsáno v tématu. Vytratila se s dobou tolerance a ohleduplnost? Proč tedy platí to pravidlo, že kdo více miluje, tak prohrává. Nakonec je takový člověk tak otupělý, že pak zkouší všechno i navzdory tomu že ví sám, jak asi dopadne jeho další vztah.
Já osobně si myslím, že spousta lidí hledá štěstí u rozcestí. U rozcestí, kterou cestou se vydat dál a jakoby si hodili korunou, tou cestou se vydají. A pokaždé, když je ta cesta dovede k neštěstí a dojdou zpátky na rozcestí, vydají se stejnou cestou jako předtím. Je to asi proto, že tu cestu už dobře znají a mají obavy, že jiná cesta je stejně ke štěstí nepřivede.
