Letní noc končí. První ptačí hlasy zaslechneš z lesů. Luk i rybníků, obloha modrou barvu oblékla si. Jen na východě zbledla potichu, pak náhle zčervená a žhnoucí barva krve se nebem rozlétne. Brodíš se orosenou trávou, ta rudá zář se v kapkách zrcadlí a nádherná příroda kolem tebe se ze snů probouzí. Pak vyloupne se tvář její s barvami a tvary všemi, kterých jsou miliony nebo mnohem více a to už nebe zahoří jak svíce plamenem zlatým, plamenem zářícím.
Oči čekají, až slunce jak hořící míč vykoukne nad obzor. A tu se splní čekání. Nejdříve objeví se malý zlatý proužek, pak kopeček a potom půlkruh již a to už oči uhýbat pryč musí a slunce celé uvidíš již jenom při pohledu letmém, protože déle nevydrží oči tvé zpříma dívat se do očí slunci, které vyšlo právě.
Teď skloň se, podívej, jak v trávě se kapičky té něžné čisté rosy zaleskly, rozzářily, povídat si chtějí. Usedneš na louku a kolem tebe květy, stébla a listy, klásky štíhlých trav houpou se v rose, ve vánku se chvějí a proti slunci jejich tmavé obrysy se v září jako v ohni ztrácejí, když oči přivíráš. Jen lesk a světlo, zář přes řasy proniká do očí tvých. Hlaďoučké listy květin lesknou se jak sklíčka, odráží světlo, ty přivíráš víčka a vidíš směs světel a stínů, směs barev, jež v jedinou se slévají. Ta krásná louka je ti náhle blízká jak dosud nikdy žádná jiná, panensky stydlivá v rose zdá se ti být.
Stébla, ve vánku chvějící se nesměle tě hladí, ty cítíš, že k té louce patříš. Že patříš k zpěvu ptáků, který stále sílí. Že patříš k lesům, které tolik voní. Že patříš k rose, patříš ke slunci, že nebe je i pro tebe a ty tu pod ním jsi.
Pamatuj na to, že ta louka čeká na tvoji lásku a na blízkost tvou. Čeká, až zkusíš zas, jak chutná východ slunce uprostřed přírody, která tě s láskou přijme vždycky, když budeš chtít a potřebovat. Víš, každé svítání je jiné, přitom ale vždy, když slunce vychází, svítá i naděje a víra.
Tak nezapomeň nikdy na něžnou rosu v trávě.
