Být vítěz neznamená pokaždé radost. V mém životě se občas naskytne situace, kdy mě vítězství více bolí, než potěší.
To je totiž tak. Již několik mnoho let a příští rok to bude čtvrt století, co se věnuji bojovým sportům a její filosofií. Není to moje nejoblíbenější aktivita, co dělám, jenomže díky tomu jsem se naučil být disciplinovanějším člověkem.
No, a jelikož jsem od sedmnácti let převyšoval své vrstevníky nejen fyzickou, ale i mentální silou, co se týče fyzického kontaktu, začal jsem si přivydělávat ke své práci jako vyhazovač.
Zprvu jako mladého a i psychicky nevyvinutého mě práce usměrňovače zábavy v zábavních podnicích velice bavila. Holky na mě pomrkávaly a kluci mě obdivovali. Za téměř dvacet let jsem se naučil řešit většinu konfliktních situací rozmluvou, psychologickým nátlakem nebo i obyčejným seřváním (mám k tomu dokonce i docela silný hlas podle přátel).
A potom existují situace, kdy žádná diplomacie nepomůže a normálně smýšlející člověk by vsadil na policii, aby jim pomohla řešit lidi, kteří se neumí bavit o ničem jiném než o násilí a rvačkách. V tomto případě bývá právě policie u nás dosti bezradná. Já jim to nevyčítám, určitě existují příslušníci, co je štve, že jim zákony moc nedovolují zakročit proti výtržníkům, kteří k nim následně ztrácejí respekt.
Ale vraťme se k tématu o vítězství, která mě nebaví. Nebudu popisovat desítky případů, kdy jsem se musel uchýlit k radikálnímu použití síly, abych zkrotil agresivního jedince. To je bohužel náplní práce ochranky. Chci popsat situaci, kdy mě v uvozovkách vítězství více trápí než obvykle. To je totiž v případě jako z minulé soboty, kdy se právě velice nevhodně a agresivně choval můj docela dlouhodobý kamarád, se kterým jsme něco dali panáků a zasmáli se spolu. Jenomže on při určitém množství alkoholu ztrácí soudnost a začíná se chovat jako vymaštěný idiot a všichni okolo něj to víme. Ale nic s tím asi udělat nejde.
Mnohokráte se s někým chytl pod krkem a šel si to vyřídit ven. Což mi bylo a je jedno. Když se dva lidé chtějí seřezat navzájem, budiž. Jenomže tuto sobotu došla řada i na mě.
Byl jsem osloven hosty, že je u baru kdosi obtěžuje, a když tam dojdu, vidím, že je to právě ten můj kamarád, který vyvádí. Vzal jsem jej stranou a snažil se mu domluvit. Jenomže on mi asi nerozuměl. Jeho opilecká vítězství ve rvačkách u něj nabyla přesvědčení neporazitelnosti a řekl mi, že mě má na háku a že on se bude bít, dokud nebude mít zlomené obě ruce. Po deseti minutách diplomacie jsem jej poprosil, ať se jednou zkusí chovat jako inteligentní dospělý. Nepovedlo se.
Asi za půl hodiny, kdy se stížnosti na něj hromadily, mě opět hosté upozornili, že jeho agrese překročila únosnou mez a že se snaží napadnout jednoho hosta a že jej drží tři dívky, aby se nerval. Přistoupil jsem k jedné z nich a upozornil ji, že pokud vstoupím do tohoto konfliktu, že dojde k násilí. Řekl jsem jí to proto, že je všechny ty holky znám. Někdy má člověk prostě tušení, že se situace nevyvíjí dobře.
No a já jako pracovník ochranky zakročil. Nejprve jsem vstoupil mezi toho mého známého a hosta, který se stal jeho terčem a snažil se slovně uklidnit toho agresora. Bezvýsledně. Jelikož se přese mě snažil dostat, aby mohl inzultovat svou oběť, došlo mezi námi ke strkanici. Z ničehož nic ale ten můj kamarád skočil po mně. Chytl mě pod krkem a snažil se mě povalit. Nebudu popisovat průběh konfliktu, mě se nic nestalo. Jenom můj kamarád dostal malou životní lekci a v tomto případě došlo i ke ztrátě předního zubu. A to je vítězství, které mě netěší.
Tento příběh bude mít asi pokračování, protože já budu opět v sobotu stát v podniku jako ochranka a ten můj možná už bývalý kamarád za mnou určitě dojde. A jsou jenom dvě možnosti s jakou. Buď s omluvou a pokorou nebo s novou agresí a nedej bože s posilou. Uvidíme. Věřit mi můžete, že budu připraven.
