Jednoho dne jsem vstal s pocitem moudrého filosofa. Zní to podivně, to přiznávám, jenomže mě toho rána připadalo, že mi dochází více souvislostí ohledně života samého.
Když jsem po snídani a při doprovodu mých dětí do školky procházel ulicemi a rozhlížel se kolem sebe, uvědomil jsem si, jak se svět kolem nás stále více odděluje ploty. Stále více se uzavíráme za čím dál většími zdmi a to nejen fyzickou stavbou, ale i ve svých životech. Jak stále více hlídáme jenom ten svůj uzavřený prostor, pěstujeme si jej, popřípadě závidíme druhému ten jeho.
Celou cestu jsem v hlavě nesl takovou teorii, že když si prohlédnu pozemek kolem domu kteréhokoliv člověka, ke kterému mám cestu a posoudím jeho uspořádání, pořádek, systematičnost, estetiku apod. můžu dopředu lépe odhadnout, jací lidé se v tom prostoru nacházejí jako celku.
O psychologický profil lidí jako takový mi nejde. Jde mi o ploty, které nás stále více oddělují, jako by už začalo záležet pouze na tom, jak velký prostor pro sebe oplotím, a nedejbože, aby mi někdo kousek toho prostoru poškodil či zmenšil například.
Má cesta s dětmi do školky trvala pouze deset minut, ale v mé hlavě probíhaly neskutečné chemické procesy. Kolemjdoucí lidé se stali předmětem mého zkoumání a ke každému jsem si začal představovat, jaký asi ten člověk má oplocení? Jak velký prostor si oplotil? Jak to v tom jeho oploceném prostoru asi vypadá? Nehledal jsem ploty pouze kolem jejich majetku. Snažil jsem se vyzkoumat ploty a bariéry i uvnitř jejich hlav a jak moc je tyto ploty ovlivňují.
Nakonec jsem do těch myšlenek zařadil i sám sebe, uvědomil jsem si, jak procházím okolo všech těch oplocených prostorů a že kráčím po cestě, která mi přesně vymezuje cestu, kterou se mám vydat. Nemohl jsem zvolit tu nejkratší vzdálenost mezi dvěma body a to mě lehce začalo frustrovat. Náhle se všechny souvislosti přenesli do reálu celého světa a já si uvědomil, že mé kroky pořád někdo něčím vymezuje, stejně jako tu cestu, po které zrovna kráčím. Jak mi je dovoleno si vybírat jenom ty cesty, předem postavené. A když bych chtěl jít náhodou svou cestou, najde se někdo, kdo mě za to potrestá a vrátí mě zpátky do vymezených bariér.
Doprovodil jsem děti do školky a vracel se stejnou cestou zpět. Celou zbývající cestu jsem si vypracovával plán, že si vybuduji vlastní, lepší svět s tím, že ten starý budu pouze respektovat. Možná to zní trochu naivně, jenomže ten den jsem si tímto myšlenkovým mlýnkem prošel. Vše trvalo pouze dvacet minut, ale ovlivnilo mě to na pár dalších dní, až jsem nakonec popadnul pero a napsal své myšlenky ohledně plotů.
