V roce 2002 jsem si potřeboval odpočinout od velkoměsta a na nějaký čas se přestěhoval z Brna do Jeseníku. Vydržel jsem to jen tři měsíce a vrátil se do víru velkoměsta, ale mezitím se odehrál tento příběh. Kamarád, který se v Jeseníku potřeboval taktéž někam nastěhovat, mi vyšel vstříc tomu, že bychom si dočasně mohli pronajmout byt společně, do té doby než se opět rozhodnu odejít do světa. Pronajali jsme si tedy byt v kolonii bytovek, které vypadaly vedle sebe téměř k nepoznání. Po pár dnech co jsme vymalovali, nastěhovali nábytek, jsme se rozhodli, že půjdeme oslavit, to naše společné bydlení. Byl to zároveň můj velký kamarád z dětství.
Oslava proběhla standardně a já jako vytrvalý sportovec vydržel popíjet pivečko tak do čtyř do rána. Kamarád byl již dávno doma a já, již ve velmi podroušeném stavu se rozhodl, že vyrazím domů taktéž. Cestu k bytovkám o čtyřech patrech jsem znal dobře, protože v Jeseníku probíhalo téměř celé moje dětství. Dorazil jsem ke vchodu a koukám, že v domě je nezvykle na noční dobu otevřen hlavní vchod, tudíž sem se ani nepotřeboval strefovat do zámku. Náš pronajatý byt byl až na samém vrchu v nejvyšším patře hned naproti schodům.
Výtahem tyto domy opatřeny nebyly a nezbývalo než schody zvládnout po svých. Po vypití většího množství piva to byl úkol nadmíru těžký, k tomu jsem se snažil nebýt hlučný, ale znáte to. Jen opilý si sám myslí že je potichu. Nikdo z žádných dveří mi vynadat nepřišel a cesta dospěla zdárně ke svému konci.
Vytáhnu z kapsy klíče, druhou rukou nahmatám fabku, abych pomohl k lepší regulaci zaměření cíle, vstrčím klíč do dveří a nic. Klíč se nechce do zámku dostat. Můj plán být už v posteli začínal dostávat trhlinu. Při dalších pokusech jsem si nahlas opakoval, že už nebudu tak moc konzumovat alkohol neboť potom nejsem schopný si vůbec odemknout.
Nastala druhá fáze dobývání, plán B. Zvonek! Opřu se o zvonek pravou rukou, a protože jsem dobře věděl, že kamarád taky popil, rozhodnul jsem se levou rukou bušit pěstí do dveří a ještě ke všemu opakovat jeho jméno, aby mne vyslyšel. Tento plán už tak šetrný k nájemníkům nebyl, ale představa, že spím na schodech, mi dodala opilecké odvahy a bušil a zvonil jsem tak dlouho, dokud se neotevřely dveře.
Ihned po otevření dveří mě napadlo rychle zmizet dovnitř, aby se náhodou neprobudil někdo v domě a vizuálně mě usvědčil z rušení nočního klidu. Vstoupím do chodby bytu a nemůžu uvěřit svým očím. V chodbě stály dvě paní v důchodovém věku. Jedna držela v ruce telefon (pevnou linku) a druhá nějaký předmět, který mé kalné oko nebylo schopno rozeznat. Koukáme na sebe, já velmi se vlnící a obě paní s výrazem parmiček při krmení.
Vzápětí mi to došlo, že je něco špatně, že k nám ty dvě paní asi nepřišly v noci na návštěvu, a že to asi nebude náš pronajatý byt. Rozhodnul jsem se okamžitě odejít. Míra studu snížila účinnost alkoholu na polovinu a tak jsem byl schopen ještě říci "promiňte, já se asi splet". Ne asi, ale určitě a to o jeden vchod. Domů sem nakonec dorazil. Opláchnul se, a šel si lehnout. Po pár hodinách jsem se probudil a styděl se ještě více. Takhle se zřídit, no hrůza. Přemýšlím co dál, vždyť podle zákona došlo k narušení občanského soužití a z morálního hlediska sem ty dvě musel dost vyděsit při výšce 185 cm a 105 kg a ještě ke všemu oblečen v tmavých kalhotách a tmavé košili. No nic, hlavu vzhůru, jdu se omluvit. Vyšel jsem ven a naproti v obchodě koupil po dvou kilech pomeranče a banány. V květinářství dvě kytky a šel na druhou návštěvu.
Po zazvonění a otevření dveří jsem konečně uviděl, jak ty dvě paní vlastně vypadají a ony mne samozřejmě taky hned poznaly. Okamžitě ze mě vypadla omluva, vrazil jsem jim kytky a ovoce do ruky a plný studu se chystal vyrazit pryč. Obě ty paní mě překvapily, protože mě pozvaly na kávu. Při vstupu mi ještě jedna řekla, že už to tady přece znám. A já v nich nechtěl zanechat na sebe hořkou vzpomínku a pozvání přijal. Dostal jsem buchtu, dobrou kávu a po dvě hodiny jsme si dobře povídali. Obě dvě se tomu příběhu už jen tiše smály a i mě po dvou hodinách už opustila trapnost mého jednání. Dodnes když se v Jeseníku objevím a potkám alespoň jednu z těch dvou, zastavím se a rád si s nimi popovídám.
Ať je to jak chce, stejně pokaždé když je potkám, stydím se. Od té doby se mi něco takového už nestalo a zůstal mi jenom tento dnes již úsměvný příběh.
