Ublížený chudák vede politickou stranu?

Můj poslední článek se týkal toho, jak média projevují vůči předsedovi strany ČSSD tedy mě dlouhodobě předpojatost. A co se takhle zamyslet nad tím: Proč to tak je? Co bych musel dělat proto, aby mě lidé měli rádi?

A neházeli po mě vajíčky? Tyto otázky bych si kladl na místě Jiřího Paroubka. Jsem si jist, že bych našel řešení. Jenomže to by znamenalo, že na jeho místě bych se musel změnit. Ukázal bych lidem, že nejsem takový suchar. Začal bych se s lidmi více bavit a připustil bych své chyby.

Ukázal bych jim, že k házení vajíčkům není důvod. Pak bych novinářům předváděl, co všeho jsem schopný udělat pro blaho našeho státu. Ale nikdy bych se je o tom nesnažil přesvědčit. Nevnucoval bych jim „svou“ pravdu ani své myšlení. Dal bych jim možnost svobodné volby, psát tak, jak chtějí. Diskutoval bych s nimi. Ptal bych se na jejich názory. 

Lidé by si mě začali více vážit. Již bych nebyl chudákem. Již bych nikoho neobviňoval, ani se na nikoho nevymlouval, že za něco může. A to z toho důvodu, že bych přiznal svoji vlastní nedokonalost.

Moje popularita by začala rychle stoupat. Do strany ČSSD by se dostali úplně jiní lidé. Obhájil bych funkci předsedy. Dal bych lidem jasně najevo, že si nepřeji „spolupráci“ s KSČM. A že mnohem lepší bude spolupracovat se stranami, kterým osud této země není lhostejný. Že je třeba rozvíjet ekonomiku, vytvářet pracovní místa, hájit práva zaměstnanců i zaměstnavatelů. Podporovat mladé rodiny. 

Díky tomu by válečná sekera s ODS byla zakopána. Padl bych si s Topolánkem do náruče. A nebál se s ním spolupracovat. Ne, jako jeho poskok, ale jako rovnocenný partner. Řekl bych mu: Hájím práva zaměstnanců. Ty zas máš hájit práva zaměstnavatelů. Zaměstnanci se budou mít dobře, když se budou mít dobře zaměstnavatelé. Zkusme společně přijít na nějaké řešení, jak toho dosáhnout, protože mně také není jedno, pokud se podnikatelé, kteří vytvářejí pracovní místa, mají špatně.

A tak bych se asi stal nejpopulárnějším politikem v zemi. Zároveň bych věděl, že každý je nahraditelný. A proto bych již nikdy nepsal články o tom, jak média mlčí o zásluhách ČSSD. Již nikdy bych se nechvástal kolik jsem toho pro tuto zemi vykonal.

Protože bych si uvědomoval, že lidé nechtějí závislost na nějakém muži a být mu doživotně vděční za něco, co jsem pro ně vykonal, ale chtějí si v klidu a ve velké radosti užívat svůj život. A v tom bych se pro ně snažil být největším přínosem. 

A právě tato nesmírná štědrost by se mi tisíckrát vrátila, protože jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá….Je pak klidně možné, že by mě lidé chtěli za prezidenta. Možná by mě sami navrhli a poté zvolili v přímé volbě. A já bych jim pak bezpodmínečně vyjadřoval, jak moc je miluji a hájil jejich zájmy, jak u nás v České republice tak i ve světě.