Tedy, ne že by se na nich nepracovalo. Dlouho a toužebně. A usilovně. Již od konce II. WW. Jen se to drobítko ,,táhlo“. Tedy ovšem pro koho, že. A to nebylo nepodstatné!
,,Zádrhel“ spočíval v tom, že jen tak nešlo umístit si svá vojska na území státu, který byl legitimně uznán za spojence vítězných mocností. A tak se trpělivě čekalo. Do doby, než k tomu ,,nazrál“ ten ,,správný čas“. A nejen čekalo. Cesta to byla dlouhá, ale měla dávno u mnohých podporu i v našich luzích a hájích. Ani nebylo divu. Radši si přáli mít ,,svého velkého bratra a ochránce“ u sebe doma. Stále se báli. Však měli o co a proč se bát. Stále pro ně platilo ,,kupředu levá, zpátky ni krok“. Ani úkrok. Kamkoli. Ohrozilo by je to. Ve všem, co si ,,vydobili“. Pro sebe. Na úkor lidu, kterým se tak rádi oháněli. Na úkor těch, které okradli a ničili, i brali jim životy. Ale tehdy se dočkali . Alespoň toliko ,,dočasně“. Ono dočasně se stalo jednotkou pro míru, zvanou ,,jeden furt“. Tedy, ve skutečnosti na ,,pouhých“ dalších jedenadvacet let. Než to ,,ruplo“. Definitivně.
A ta ,,cesta“ k onomu ,,kýženému“ srpnu započala nejprve i jakýmsi uvolněním. Ba až jakýmsi ,,skoropardonem“, kdy se uznalo, že snad i došlo i k ,,jakýmsi pochybením“. A hned byl určen i viník. Vždytˇ to oni nic. To ten kult. Kult osobnosti. Ale tedˇ už bude všechno jinak. A lid leckterý i uvěřil. A reformy i ,,reformy“ a pražské jaro a také sbírky do státní kasy, kam i babičky přispívaly! (kamse poděli, kam se,...?- tedy ony sbírky!).
Ano. Začaly se chystat i dít ,,věci“. I se objevili jejich ,,nostitelé“. A nebylo jich zrovna málo. Např. Ota Šik.
Ota Šik v 50. letech propagoval totalitní direktivní plánování podle vzoru Sovětského svazu.Od roku 1961 působil jako ředitel Ekonomického ústavu ČSAV. Roku 1962 byl zvolen do ústředního výboru KSČ, od roku 1964 řídil státní a stranickou komisi pro hospodářské reformy. V dubnu 1968 byl na základě návrhu Alexandra Dubčeka jmenován zástupcem ministerského předsedy a koordinátorem hospodářských reforem, což v Moskvě vyvolalo silné reakce a vyjádření o restauraci kapitalismu v Československu( viz.. Wikipedie).
Navrhované reformy vypadaly velice slibně. Vyvolávaly naděje na to, že se vše změní. Tehdy se sice ještě nemluvilo o zrušení výsadního vedoucího postavení ,,té jedinné správné hybné páky“, mající ,,právo“ na všechno a ke všemu. Ale, ten strach z toho, co kdyby, ten u té ,,hybné páky“ rostl. A nejen u nás v republice. A pak už to ,,jelo“. Až k ONOMU ,,pražskému jaru“, pak spíše k bezradnosti, až zděšení u mnohých soudruhů. U jiných naopak nejprve šlo o otevírající se cestu k jejich vrcholům. Říkali si reformní. I když jak který a jak v čem. Což se pak později opět projevilo, když se zase ,,lámal chleba“. Tedy 21. srpna 1968. Ale i tomu všemu , co po srpnu, ale i ještě dále, následovalo.
A tak tehdy definitivně odešly veškeré iluze, kterým tehdy mnozí příliš věřili. Především v možnost reforem nereformovatelného režimu a systému, stejně tak jako tomu, že by to tehdejší ,,vrchnost nejvyšší", i její lokajové z nejvěrnějších vůbec připustili.
Po celou dobu, a to po více, než jen dvacet let před ,,oním srpnem“, i u nás stále naplno pracovaly klíčové mocenské složky, které i s takovýmto vojenským řešením počítaly, byly na něj dávno dopředu připravovány i připraveny a i se na něm pak dohodnutým způsobem v srpnu 68 zásadně podílely.
Že se po ,,uvolnění“ poměrů i u nás po šedesátem roce dalo cosi do pohybu, tak to ano. Že se později jednalo i o čemsi, jako o obnově naší prvorepublikové ,,malé dohody“ s konkrétními státy, že se objevily úvahy o vytvoření bezatomového pásma od Skandinávie až po Balkán místo tzv. ,,neoficial. nárazníkového pásma“ mezi východem a západem ( bez Slovenska!), atd. atd. I mnohé další důležité události ve světě před ,,oním" srpnem. Ale to by bylo na ,,historický elaborát“. A já historikem nejsem. Toliko pamětníkem, který to vše pamatuje a zažil. A také mnohé věděl, i se dozvěděl od lidí, kterým jsem mohl vždy skutečně věřit. Od těch, kterým ovšem kom režim nevěřil a pečlivě je po většinu jejich životů ,,opečovával“ ,,andělíčky strážníčky", stejně tak, jako jejich blízké, mě i s mou rodinu nevyjímaje. O tom všem jsem již v mnohých svých článcích psal. Na svém blogu, čili veřejně, jsem toto i srpnové téma přiblížil popisem svého prožití oněch časů svým vůbec prvním článkem již před třemi roky.
P.S.: Pro tento drobítko ,,srpnově aktual“ článek jsem použil svůj loňský s menšími úpravami a doplněními. J.A.J.
