Toto ,,vyprávění“ je zaznamenáno z pamětí a vzpomínek jednoho z rytířů nebes. Jednoho z mnoha, kteří prošli druhou světovou válkou. Osudy mnohých si byly v mnohém podobné. Byl jedním z nich. Jako stihač bojoval ve Francii a pak ve Velké Britanii. Byl jedním z oněch 88 československých pilotů, kteří se zúčastnili i Bitvy o Británii. Odlétal si dva celé operační ,,turnusy“ pilota-stíhače. Druhý jako noční stíhač. Poté až do konce války létal jako vojenský dopravní a transportní pilot. Všichni měli jediný společný cíl a smysl svého života v těch létech. Porazit nepřítele a vrátit se DOMŮ. Mnozí z nich se toho nedočkali. Příběh je z doby, kdy létal již jako dopravní pilot u transportního letectva.
Létal na mnoha různých typech letounů, na kterých se průběžně zacvičoval, nalétal nespočet kilometrů a mnoho letových hodin. Nejen v zemi, v které nyní sloužil a prolétal ji doslovně křížem krážem, ale i na dlouhých a náročných letech, mnohokrát přes nepřítelem okupovaná území. Ty převážně za tmavých a oblačných nocí, které je do jisté míry chránily. Ale často i daleko nad oceánem, pokud byly noci příliš jasné a proto bylo vysoké riziko jejich sestřelení. Tyto stroje nebyly ozbrojeny a posádky ani pasažéři nebyli vybaveni padáky! Mnohé již byly vybaveny autopiloty. Ten však ne vždy bylo možno používat, ale i s ním bylo nutné mít stroj nepřetržitě plně pod kontrolou. Létaly za dne i v noci, převážně jednotlivě, popřípadě s velkými odstupy. Posádku přitom tvořili pouze pilot, radista a navigátor. Na trase svého letu nesměli vysílat, aby nebyli nepřítelem zaměřeni. Nebyly výjimkou lety v trvání osm až jedenáct hodin, bez možnosti jakéhokoli vystřídání a odpočinku. Převážely jak náklady všemožného druhu, tak pasažéry, vojáky i civilisty i mnohé tzv.V.I.P. Při dlouhých letech jednu noc tam, druhou zpět, u kratších často na ,,otočku“, případně se kombinovaly, či navazovaly. Mnohá vzdálená letiště tak často ,,vídali“ převážně v noci, za svítání, či za soumraku. Létali za každého počasí a v každé roční době. Od arktických oblastí až po tropy. S rizikem napadení, srážky, sestřelu, havárie, námrazy, bouří, nedostatku paliva, nárazu do budov i hor, balonových zábran, poruchy stroje, motorů i možné chyby přístrojů, ale i své vlastní. To vše k tomu patřilo. Včetně ztrát.
U vojenského dopravního a transportního letectva tohoto spojence platily a byly striktně dodržovány i během války předpisy pro standardní mezinárodní leteckou dopravu, a to až po celní odbavení. Navíc ovšem byly v té době zpřísněné předpisy válečními.
Přišla zima. Měl letět mimo území Anglie do jedné ze vzdálenějších destinací. Před odletem za ním přišel jeden z jeho kolegů-krajanů. Byl to člověk povahy ,,značně podnikavé“ a ostatní to o něm věděli. Chtěl po něm, aby mu dovezl ,,něco“, po čem byla veliká poptávka. Nylonky! Dámské nylonové punčochy. V podstatě nešlo o nic jiného, než o pašování a mohl z toho být veliký malér. Moc veliký, až po vojenský soud. Vždytˇ byla válka. Nechtěl mu vyhovět. Ale nakonec se nechal přemluvit, když mu vykládal, jak místní děvčata v zimě trpí a jak moc budou vděčná. Před návratem na základnu pak nevěděl, kam krabici s nylonkami ukrýt. Nakonec ji zasunul do stojanu jedné ze sedaček v kabině. Sedačka byla vyjímatelná ze svého dutého podstavce a krabice tam přesně pasovala.
Po návratu na základnu, tak jako vždy, byla prováděna kontrola. Někdy byly formality ,,odbyty“ poměrně rychle, jindy byly důkladnější. Tentokrát to však vypadalo nedobře. Důstojník na něho přímo ,,uhodil“: ,,Kapitáne, Vy vezete kontraband!“. Krve by se vněm nedořezal. Neuměl lhát a cítil jak zrudl. Přesto s velkým sebezapřením obvinění popřel. ,,Prošmejdili“ celé letadlo. Dokonce i uvolnily a nadzvedli i sedačku, pod kterou měl krabici ukrytou. Nic tam nebylo. Konstatovali, že vše je tedy ,,OK“ a odešli. Nechápal to a celý se třásl. Pak se šel sám podívat. Stojan byl skutečně prázdný. Napadlo jej sedačku otočit. Po sedákem byla krabice, která uvízla v jeho kostře. Ač zažil mnohé krušné a dramatické chvíle, včetně sestřelu, nikoli nepřítelem, ale vlastní protiletadlovou obranou i několik nouzových přistání, snad nikdy neutrpěl takový šok, jako při této události. Kolegovi pak velmi, velmi vynadal a již nikdy se k ničemu takovému nepropůjčil. Po letech pak tuto svou historku dával ,,k dobru“ s úsměvem. Ovšem neopomněl dodat, že tehdy se o to kdosi pravděpodobně postaral. Myslím, že i věděl kdo a proč, ale o tom zas třeba někdy příště.
(použité materiály a foto - rodinný archiv autora - C-)
27.12.13 George Anthony
