Kde komu z toho i až v bedně hučí snad. Či třeba loupe v kříži. A možná přijde i kouzelník, či šamanů houf až. Kdo baží po nich, tomu řici lze i. Jenom si třeba i až zásadově. Baž.
Tak už jdeme do finále a poslední tóny zní,
to všechno se chystá spousty dní.
A najednou už jen pár taktů jistě i velmi úderných, jak až tradicí bývá.
Zda tma nastane v sále a bude tu, možná, i loučení,
ať nejdem domů zkroušení,
a lepší nálada ať nejen po nás zbývá. A možná přijde i ńákej kouzelník.
Někdo s úsměvem jen. Jiní zas se šklebem až, atˇ natěšeného, či vzteklého idiota. Čekají. Na koho? Přec na toho, dle těch, či oněch, jediného správného. Godota. Či na Godotů až houf. Kdopak na ně potom by si trouf?
Čekání na Godota se neobrací s jednoznačnou a ucelenou odpovědí. Spíše naléhá (?) krutými (?) otázkami, na něž se můžeme pokoušet hledat odpověď. Svou a vlastní! Spočívá i v tom, že dává i otázky o smyslu vlastní existence. Jistě, že jak komu a jak pro koho. Marnost nad marnost. Jak na stěnu když hází se. Hrách.
Já radši taky asi zůstanu. Jen tím tulákem. Po hvězdách. Těch bez kladiv a srpů. Nakonec, jsem na to vskutku již dosti dlouho mlád. To, teda zatím, ale přec, na každej pád. A na Godota nečekám. Vždytˇ nejednou i sám sobě, ba i jiným jsem jím byl i jsem přec i já sám.
,,Žít znamená pozvolna se rodit. Bylo by to trochu příliš pohodlné, kdybychom dostávali hned všechno sušší" (Antoine de Saint-Exupéry). Tak tak. Vymáchat, pak vyždímat a tak. Jen s tím věšením ...
Proč toto ,,dílko" opět, a právě potažmo i dnes.? Inu. Třeba i proto, že stále někde někdo řičí, ba až i štěká. Jak vzteklej. A nejen pes. Tak bývalo, tak je a tak i bude. Ale atˇ. A atˇ je. Jako latˇ. Snadˇ. Winsdffouss
