Tak Ti nevim, Kadle…

Toto rčení u našich předků poměrně zdomácnělo. Vycházelo z krásné filmové komedie ,,Karel a Já“, ve které, stejně tak jako v mnohých jiných, ,,exceloval“ svou ryzí člověčinou tehdy mnohými lidmi milovaný herec Jindřich Plachta, vlastním jménem Vlastimil Šolle. Mimochodem, 6. listopadu uběhlo 62 let od jeho odchodu z tohoto světa. V paměti mnohých, stejně tak jako na filmovém plátně, či dnes spíše na TV obrazovkách, však žije stále. A koník, který byl v uvedeném filmu jeho hlavním partnerem, se jmenoval Karel. Oba spolu rozmlouvali. Samozřejmě, že každý po svém.      I tou řečnickou otázkou, či i jinými slovy ,,hrdiny“.A přesto to nebyla ze strany člověka jen samomluva. Tak vzniklo i ono rčení, pro mnohé známé minimálně z ,,výseku“ z filmu. Asi v této podobě: ,, Paní, chcete uhlí, ptá se Plachta jedné ,,babky“. Nechci, mám. Tak si .. No nic. Hyje Kadle, jedem! Tak Ti nevim, Kadle…“ A koník zařehtal, zakýval, či zavrtěl hlavou. Nebo svůj nádherný ,,čenich“vložil SVÉMU člověku do dlaní. Nebo do něho hlavou jen ,,štˇouchl“, či jej postrčil. Prostě ,,člověčina“. Je v tom i kus onoho známého: ,,Nech to konˇovi, von má větší hlavu“.

Proč o tom píši? Jednak, vzpomínku si Jindřich Plachta určitě zaslouží, ale také i kvůli té ,,obyčejné člověčině“. Ona se přinejmenším vytrácí. A je jakoby i čím dál více ubíjena. Svádí se to většinou na režimy, ten současný i na ty minulé, i na politiky i osobnosti,  různé lumpíky, vyčůránky, lumpy a gaunery. I třeba na ono oslavované, stejně tak jako zatracované, ,,multikulti“.  V mnohém z toho je jistě i kus pravdy, nikdy však ne ,,ta celá“. Že život není jen o ,,těch druhých“, ale také o sobě. Ve všem a se vším  všudy. Nikoho nevyjímaje! Atˇ již jde o různé více či méně uzavřené ,,komunity“, od rodiny, různá ,,zájmová sdružení“, od volných až po jakkoli organizovaná, ,,soukmenovce“, či jejich odpůrce, ale i v anonymitě, i v davu, či ve ,,veřejném prostoru“. Od médií až po ,,vymoženosti“ doby. I ve formě internetu. 

Vstup na  internet je ve své podstatě ,,téměř totéž“, jako vyjít na ulici, nebo do hospody, či mezi partu, nebo kamkoli jinam. Mezi, často relativně, více či méně kultivované jedince, ale i mezi v téže charakteristice řečený dav. Někdy bezhlavý a bezejmenný, ač skládající se zas jen a jen z jedinců, často podléhajících tomu, co je nazýváno davovou psychozou. Mnohdy i hnanou, či záměrně přiživovanou, či provokovanou. Ani tzv. blogy, či diskuze k nim, i tento, ani autora těchto řádek nevyjímaje, nejsou až tak výjimkou. A ne každý si to uvědomí, či alesponˇ trošku bere, či je ochoten brát na vědomí. Proč? ,,Každej je tak nějak nějakej“. Více či méně svůj. Ale také je i takový, jak moc se nechává ovlivnit či strhnout, atˇuž z pocitu ,,sounáležitosti“, často až v opozici ve formě nenávisti. Ano, i na tom je možné si ,,hojit“ své ego, i jej prosazovat, s podporou jedněch proti druhým, včetně ponižování a urážek. Dehonestaci jiných pro své ,,vlastní povýšení“. Navíc ,,net“ dává pocit relativního bezpečí. A od klávesnice je to přece tak jednoduché. Ne, že by to musela být přímo zbabělost, ale mnohdy i může. Samozřejmě, že vtip, humor, jistá míra nadsázky i do ,,tohoto“ patří. I s tím rizikem, že ne každý je schopen, či ochoten je akceptovat. Ale to vše je součást života. Oboustranná. Tak snad, někdy, alesponˇobčas, pokud možno, by pro mnohé, alesponˇ ty, co jsou toho schopni, by to platit, možná, mohlo. I na blogu. Na tomto i jiných. Snad i sem tam kus selského rozumu i vlastní schopnost posoudit a rozlišit by nemuselo být ke škodě. Ani vlastní, ani pro druhé. Naštěstí zdaleka ne všichni jsou až tací, za což jim, a jistě ne jen za mě, veliký dík. Tak snad přání, aby to bylo stále alesponˇv ,,té rovnováze“. Dovolím si uvést úvahu jednoho z Kolegů blogerů, kterou do jedné z diskuzí vložil, přesněji řečeno, vyjádřil:                                                       

Karma nic moc, není-liž pravda? Možná pro ten příjemný odstup i nadhled. Možná pro ten příběh, který není podaný ani heroicky, ani v ublíženecké zášti. Možná pro tu věrohodnost, přesvědčivost, pravdivost bez příkras. Karma u vašeho článku mne zajímá.Zajímá mne, proč takto podané ohlédnutí je hodnoceno takto, zatímco texty zatížené záští a černobílým viděním někdy tolik bodují. Protože naši společnost nerozdělují skutečné názory. Ale pravda Nepříjemné, vytěsňované, potlačované pravdy.                                      ………………………………………………………………………………………                                              Za sebe si pak dovolím vyjádřit, že i já bych byl rád hoden toho, který by měl  právo se pod tento jeho výrok podepsat.                                                                                                                              

Na závěr: není asi až tak měřítkem pouze karma, ,,čtenost“, ,,holá“ úspěšnost. Zas jistě jak pro koho. Mít radost a uspokojení, že se zadaří, není nic špatného. Naopak. I to je forma jistého ocenění a uznání. Jak moc a na jakých tématech a způsobech vyjadřování, to je otázka jiná. Děkuji všem, kteří jí vnímají, ale i těm, kteří s tím třeba až tak nesouhlasí, či to ignorují. Každého právo. Snad až na ,,ty jisté meze“. Té ,,OBYČEJNÉ ČLOVĚČINY“. Pokud zajde na ,,úbytě“, často tak odchází i ČLOVĚK. A nejen jako jedinec. Celá společnost. A nemusí to být jen ta ,,Bájná Atlantida“.

Hezký den. Všem. J.A.J.

P.S.: Ten kocourek, co se semnou z obrázku usmívá, se nejmenuje Karel, ale Ferda. My, naše rodina, jsme pro něj ,,ty jeho lidi“. Také si spolu povídáme. Samo, že každý po svém. Je fakt, že já coby již starší kocour mu do jisté míry sem tam možná víc i rozumím, než ostatní, ale rozhodně to není jen mou zásluhou. Snad jen ,,taková vobyčejná člověčina“.Zdravím…

14.11.13                                                                             George Anthony