Svět je nějak naruby

…říkával švagřík, tedy manžel mojí setřičky. Již před mnoha a mnoha léty. Byl to tak trošku černý humor. Jádrem onoho rčení bylo : SVĚT JE NARUBY. ŽIDI VÁLČEJ, NĚMCI KŠEFTUJOU. ,,Konstatování“ však vycházelo spíše z reality poválečné, kdy židé museli a vlastně stále bojují o svůj stát, zatímco poválečné německo započalo dost klikatou cestu ke svému rozvoji, navíc rozdělené, a tudíž i v rozdílných podmínkách. Ale tento ,,můj úvod" není za účelem ,,rozboru historie“. Toliko mi jde o to rčení. Tedy o to, že svět je nějak naruby. Leccos tomu nasvědčuje, i když…Může jít i toliko o to, co nazývá se ,,úhlem pohledu“.

Dnešek. Štědrý den. Vánoce. Že nebývají bílé, to se stává. Ale dnes to bylo pomalu na tričko. Tedy jak kde. Ono sice ,,TO“ počasí nějakej kalendář nezajímá, počasí bylo vždycky, zatímco kalendář si vymyslel člověk. Aby se v tom vyznal, včetně toho počasí. Akorát se to holt občas nějak nesejde. Tedy podle člověka. Tak je to podle člověka jakoby naruby.

Ale leccos je jinak. Něco i proti přírodě. Příkladů bezpočet. Tedy proti přírodě ze strany člověka. I když je člověk, atˇchce, nebo nechce, její součástí. Byla zde i před člověkem a zda tu zůstane i po něm, nebo i s ním zmizí, totˇ ve hvězdách. Či vůli boží. Nebotˇ jedno i druhé totéž být může, či jest.                

Jsou Vánoce. Čas, kdy by se člověk mohl, a možná měl i zastavit, i si zavzpomínat, možná se i trochu zamyslet. Třeba i rozjímat. A vážit si. Moc si vážit. Každého okamžiku. Okamžiku bytí. A nejen svého. Všeho a všech.  A nejen proto, aby pochyboval. Třeba i proto, aby získal i trošku klidu a rovnováhy. V sobě, i v životě. Někdy to může být dost, dost potřeba.

Přeji pohodové svátky. I dny příští. Všední i sváteční. Všem.

24.12.13                                                                         George Anthony

.