Nastává čas ,,dušičkový“. Svátek- Památka zesnulých. Nejen kalendář člověčí, ale i přírodní jej připomíná. Přes to všechno, čím tedˇžijeme, od každodenních radostí i starostí, stejně tak, jako jsme každým okamžikem zahrnováni informacemi o tom, co je pro tyto dny důležité i ,,důležité“, máme ,,tu“ možnost k tomu, co je v nadpisu tohoto článečku. Samozřejmě tak, jak kdo chce, jak kdo to cítí a jak kdo vnímá. Atˇuž ze zvyklosti obecně, z tradice v rodině, ve společnosti, či ,,toliko“ z vlastní vůle i ,,vnitřní potřeby“. Pro někoho právo, pro jiné samozřejmost, nebo třeba i něco jako ,,povinnost“. Ale nikdy jako diktát. Prostě možnost. Pro kohokoli.
Řád člověčího žití je zatím neměnný. Vlastně daný. Pro někoho Bohem, nakonec všichni jsme Jeho děti a tak jej nosíme každý v sobě. Atˇ jej budeme nazývat jakkoli. Pro jiného je dán zákony přírody. A pro dalšího je to třeba totéž. Každý má své vysvětlení, své přesvědčení, svou víru. Je to přirozenost i právo člověčí. Právo lidského bytí. Jak kdysi pravil Jan Werich: ,,Můj život je vlastně to jediné, co opravdu mám a co opravdu vlastním. A to doživotně!“ Veliká pravda nejednou i režimem zatracovaného a přesto milovaného ,,starého moudrého klauna“. Ryzí člověčina. Se vším všudy, co s ní souvisí. A souvisí mnohé. Vlastně všechno.
Nebýt toho řádu, tak tu nejsme. Řádu, dotýkajícího se z pohledu lidského bytí téměř nesmrtelnosti. Většina lidí má ten dar. Dar, který dostal od svých rodičů, prarodičů, od všech svých předků. A ne každý, atˇ už z vlastí vůle, z jakéhokoli důvodu, či proto, že mu nebylo ne jeho vinou dáno, má to štěstí jej předávat dál. Ono i to štěstí není nikdy ,,zadarmo“. Vždy je to i ,,za cenu“ starostí, nejednou i bolesti, utrpení a strachu. I ztrát. Velikých, bolestných, životních, až po život sám. A taky o tom, že ten náš život pak není už jenom náš, že patří také i někomu jinému. Ve všem všudy. V radosti i starosti, v dobrém i ve zlém, ve zdraví i nemoci…Našim blízkým. Ale to všechno je také nedílnou součástí každého bytí. Nakonec i tím, či právě proto, má to štěstí takovou lidskou hodnotu. Hodnotu života. A to všechno prožívali i všichni naši předkové. Co člověk, to osud. Osud životní. Každého z nich. Jak korálky na růženci, kolem dokola, od počátku, až do konce. Od křížku zpět ke křížku. Kruh se uzavře, a přesto končit nemusí. Jsou tu další. I po nás. Tak jako mi po našich předcích. Naše děti, jejich děti, a jejich…
A tak Ti, co již odešli, přesto žijí dál. Nejen v naší paměti, ale i v nás samotných a v našich dětech, naších potomcích. A proto je potřeba na Ty, co odešli, nejen vzpomenout, ale také nezapomínat, poděkovat a uctít. Může to přinést i úlevu, i smíření, ale také i sílu. Sílu k životu. Sílu i k jeho pokračování.
Takže, nebo i právě proto : Nejen hezký den, ale i dny další, i příští….
30.10.2013 George Anthony
