O kontinuitě člověčího bytí a jednom (zatím) nesplněném snu

  Kontinuita člověčího bytí, či alesponˇjejí možnost, je mnohým lidem dána. Většině. Je to dar. Od předků, osudu, přírody, boha…Tím darem jsou naše děti.  A jejich děti. A jejich, a … A ten (zatím) nesplněný,,sen“ je o přání jednoho stárnoucího fotříka. Možná až moc velký sen. Sen, či přání o obnovení jedné ,,staronové“ tradice. Nebylo však možné ,,fotříkovi“ jej splnit. Ne že by se nechtělo. Naopak. Ale v dnešní uspěchané době jej nebylo možno takřka na poslední chvíli ,,vměstnat“ časově do několika hodin jediného dne. Dne velmi, velmi slavnostního a nesmírně důležitého pro jeden mladý pár i všechny jejich blízké. Dne svatebního.

   Ten ,,fotřík“ je dědou. Už dávno. A nevěsta jeho vnučkou. Svatba byla nádherná. Všichni byli spokojení a pár zářil radostí a štěstím. Zmíněného dědy nevyjímaje. A štěstí je jak známo ,,nakažlivé“. Svatba se vším a ve všem všudy, prostě svatba, jak má být.

   A to dědovo ,,přáníčko“?  No spíše jen cosi, jako okamžitý nápad. V tom dnu jej však opravdu nebylo možno uskutečnit. A děda to dobře chápal. Ne že by mu to bylo líto. Jen jej napadlo, že právě tento pár i jemu tak moc a moc blízký, mohl být možná první, který mohl opět zavést, či obnovit jistou tradici. Tradici, která vlastně nikdy nevymizela. Tradici kontinuity, jejího si uvědomění ve všech souvislostech. Že i při svatbách se nezapomíná ani na předky, že i jim je za co poděkovat, i když už tu nejsou. Nejsou a přece jsou. Jsou stále v nás. Bez nich bychom tu přec nebyli. Žádný z nás. I na této zmíněné svatbě jich bylo vzpomenuto. A to je dobře. Jen ten děda si přál, zda by to mohlo být, bytˇ spíše symbolicky, na jednom konkrétním místě. Měl proč. A nejen kvůli sobě. I kvůli té ,,kontinuitě“. Neb ne-li vše, pak přesto opravdu mnohé souvisí. Často se vším.

   Tím konkrétním místem měl děda na mysli jeden nedávno odhalený památník na Klárově.

Památník, který byl jako projev vděku darován britskými občany, žijícími v ČR, a jejich přáteli. Památník k uctění památky našich letců, kteří byli za války členy RAF. Věnovaný jako projev poděkování a úcty, ale zárovenˇ i jako memento, jak se u nás v dalších letech nesvobody komunistický režim k těmto lidem i jejich blízkým po několik generací choval.

A dědovo přáníčko bylo prosté. Pár snímků novomanželů právě před tímto pomníčkem.

A proč? I proto, že nevěstin pradědeček, táta jejího dědy, byl jedním z oněch letců. Jedním z oněch skutečných rytířů nebes. Jedním i z těch osmaosmdesáti, jehož jméno je i na památníku BoB v Londýně. Ale nejenom proto. On ten pomník je svým způsobem i velkým symbolem hodnot. Pro všechny! I v tom, že vlast, domov a mateřský jazyk v mnohém jedno jsou. A že díky i těmto lidem, jako i mnohým jiným, nám byly tyto naše nejen ,,symboly“ i nadále zachovány. ANO, BYLY ZACHOVÁNY!

   Dědovi pak ani nešlo o těch pár obrázků. Ví, že jeho rodina  a všichni jeho i jejich blízcí to vše dobře vědí.  Jen si myslí, že by nemuselo být na škodu, když si to třeba i na prahu své další životní pouti uvědomí i další, především mladí lidé. Například i při takových důležitých životních událostech, jako je svatba. Či maturita. Nebo i promoce A připomenou si to třeba i na takovém místě položenou kytičkou a třeba i pár obrázky. Atˇ už u tohoto zmíněného památníku, nebo u kteréhokoli jiného pomníčku, či místa s touto nejen symbolikou. I kdekoli jinde. Už kvůli té člověčí ,,kontinuitě“. A kvůli těm vůbec nejvyšším a nejzákladnějším lidským hodnotám. A proto i kvůli svým dětem! A jejich dětem. A jejich, a jejich….

         23.6.14                                                                              George Anthony