Letos uběhlo čtvrt století od tehdy tzv. ,,GULF WAR“. Tak malé ohlédnutí v toku času. Dnes také historie,,toliko“. Tak proč jí připomínat, k dˇasu! Vždytˇ mnohé jiné nás tedˇ zrovna zajímá. Atˇ trápí nás to, a nebo i dojímá.
Inu, tehdy, s obrazovkou ,,týví“ přímo u nosu, vše sledovali jsme. Tu válku. V přímém přenosu. A čuměli jsme. Jako puci. Taky jsme tehdy byli mladší. Jak holky, tak kluci. A kdo si dnes taky vůbec vzpomene, že tehdy RTL to u nás vysílala. Na kanálech, co dříve pro sebe si ,,sovět. army“.vzala. Však jiná doba byla již. A…Tralalala.
Nuž, ohlédněte se. Tedy, chcete-li. Nikoho nenutím. A nechcete-li. Budiž. Já kvůli tomu zas se nijak ,,nermůtím“. A netvrdím, že odpovědˇ vím na kdejaká proč. I když i odpověd by, i třeba i ta jedna, leckoho napadnout by mohla. Ta na téměř každé proč. Prostě to, ono ,,obligátní“: ,, Pro slepičí kvoč“! A pro ty, co číst se jim chtělo, pro vzpomínku vloženo i jedno, skvělou písní z jednoho známého muzikálu ,,podložené", video.
Válka v Zálivu či válka v Perském zálivu (2. srpna 1990 - 28. února 1991), známá také pod kódovým označením operace pouštní bouře (17. ledna 1991 – 28. února 1991), byla ozbrojeným konfliktem mezi Irákem a koalicí 28 států (včetně Československa) v čele s USA, kterým OSN poskytla mandát k provedení vojenské operace za účelem osvobození Kuvajtu.
Irácká invaze do Kuvajtu, která proběhla 2. srpna 1990, se setkala s mezinárodním odsouzením, Rada bezpečnosti OSN schválila ekonomické sankce proti Iráku. Americký prezident George H. W. Bush vyslal americká vojska k obraně Saúdské Arábie, záhy se přidaly další státy. Většinu vojenských sil koalice tvořili Američané spolu se Saúdskými Araby následovaní Brity, Egypťany a Francouzi. Polovinu nákladů operace uhradila Saúdská Arábie.
Příčiny války- Irácko-íránská válka, která skončila v roce 1988, Saddáma Husajna a jeho režim finančně zruinovala. Dlužil 15 miliard dolarů Kuvajtu, přibližně stejnou částku Saúdské Arábii a dalších 10 miliard ostatním věřitelům. Další půjčky mu byly zamítnuty. Jedinou záchranou ze spirály dluhů a úroků byla domácí ropná produkce. Jenže ve stejném roce konce Irácko-íránské války společenství OPEC schválilo limity produkce svých členských států, což stavělo Saddáma Hussajna do ještě svízelnější situace. Navíc, Kuvajt v této době přesáhl v těžbě ropy svůj limit o 20 % a nepřímo přispěl k tomu, že cena této suroviny vlivem převisu nabídky poklesla, což výnosy z irácké ropné produkce (která tvořila značnou část ekonomiky celé této země) znehodnotilo.
Husajn se tedy vydal cestou nátlaku na Kuvajt. Začal otevřeně provokovat. Tvrdil, že Iráku náleží ušlý zisk ve výši 22,4 mld dolarů z ukradené ropy těžené Kuvajtem metodou šikmých vrtů u ropného pole Rumaila, které leží na hranici obou států[2], že Kuvajt je historicky (tedy i po roce 1928, kdy byl od něj oddělen) 19. provincií Iráku, apod. V létě 1990 nebyly irácko-kuvajtské vztahy pro USA v centru zájmu - přesněji řečeno, americký velvyslanec Husajnovi doslova řekl, že spor s Kuvajtem je vnitřní arabská záležitost, která se Spojených států nijak netýká. Americká zahraniční politika se již řadu let zabývala islámskou revolucí v Íránu, která začala svržením šáha. Irák se tehdy jevil jako vhodná protiváha fundamentalistů. Když začala irácko-íránská válka, USA (ale i mnoho dalších států včetně Francie a Ruska) Saddáma fakticky podporovalo – dodávkami zbraní (včetně chemických a biologických - např.antrax), včetně informací CIA o pohybech íránské armády. Po jasném vyjádření velvyslance USA[3], že v případě vojenského zákroku nebude reagovat, se Saddám Husajn odhodlal k vojenské akci.
Spojené státy ihned poté zahájily kampaň za vojenskou intervenci. Prezident USA si pomohl kupříkladu svědectvím kuvajtské dívky Nayirah al-?aba?, která před členy výboru pro lidská práva z amerického kongresu vypovídala o údajných zvěrstvech páchaných iráckou armádou (vyndavání dětí z inkubátorů a jejich ponechání na chladné podlaze, kde měly zemřít). To, že jde o dceru Kuvajtského velvyslance v USA, odhalil až po válce novinář John MacArthur. Z vyšetřování Human Rights Watch a z výpovědí doktorů zmíněné nemocnice, kde mělo k incidentu dojít a kde Nayirah pracovala vyplývá, že šlo o výmysl. Tento výmysl byl ale během předválečné kampaně velmi rozšířen a pomohl ovlivnit názory na rozpoutání války.
Průběh války - 2. srpna 1990 – irácké elitní jednotky vtrhly s obrovskou přesilou do Kuvajtu. Po krátkém boji jej obsadily. OSN přijalo rezoluci, která vyzývala Irák, aby se okamžitě stáhl.
3. srpna – Jordánský král Husajn navrhoval konferenci čtyř arabských států za účasti egyptského prezidenta Mubaraka, jeho osoby, Saddáma Husajna a za předsednictví krále Fahda ze Saúdské Arábie. Věřil, že takováto konference by mohla přesvědčit iráckého diktátora, aby se bez boje stáhl z Kuvajtu. Rychlé Saddámovo odmítnutí jeho arabské přátele urazilo. Otevřela se tak cesta k tomu, aby Saúdská Arábie souhlasila s umístěním cizích vojenských jednotek na svém území.
6. srpna – Saúdská Arábie oficiálně požádala síly Spojených států, aby vstoupily do království za účelem jeho obrany. První letky stíhačů odletěly na Blízký východ téhož dne. Začala operace Pouštní štít. Jejím cílem bylo zabránit Saddámovi v další expanzi. V té době zdaleka nebylo jasno, zda zvítězí diplomatické či vojenské řešení krize.
11. září – Prezident Bush v jednom ze svých projevů uvádí, že „během (řádově) dnů zaplavilo Kuvajt 120 tisíc mužů irácké pěchoty a 850 tanků…“ a začínají ohrožovat Saúdskou Arábii, k jejíž hranici se přiblížili. Pentagon prohlásil, že má satelitní snímky iráckých jednotek poblíž hranic mezi Kuvajtem a Saúdskou Arábií.
10. října – Prezident Bush se zasazuje o vojenský zásah, ale podle průzkumů veřejného mínění není americká veřejnost jednoznačně rozhodnuta pro nasazení svých jednotek. 10. října ve slyšení před Kongresem Spojených států vystoupila patnáctiletá dívka, která popisovala událost, při které měli iráčtí vojáci vtrhnout do kuvajtské nemocnice, kde tato dívka měla pracovat, a zabíjet novorozence v inkubátorech. Svědectví mělo vliv na veřejné mínění, představitele Senátu i následné schválení vojenského zásahu. Až v září 1992 vyšlo najevo, že se jednalo o nepravdivé informace. Dívka byla dcerou kuvajtského ambasadora, v té době v Kuvajtu nebyla a své vystoupení před Kongresem konzultovala s experty na public relations.[4][5]
21. října – Saddám Husajn přednesl prohlášení Revoluční velitelské rady. V něm tvrdil, že není ani nejmenší možnost iráckého odsunu z Kuvajtu a všechny pokusy vyhnat Irák by vedly k „matce bitev“. Rada bezpečnosti OSN schválila celkem 12 rezolucí odsuzujících agresi Iráku proti Kuvajtu. Ve většině z nich spolu poprvé hlasovalo všech pět stálých členů. Vznikla koalice 28 států, jejichž jednotky se vydaly do ohrožené oblasti v Perském zálivu. Součástí 300tisícové koaliční armády byla i Čs. protichemická jednotka.[6] Faktickým ultimátem pro Saddáma byla rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 678.
16. ledna 1991 začala operace Pouštní bouře.
Důsledky války
Cena ropy během války vzrostla z 13 na 40 dolarů za barel. Cena zlata na burzách se dočasně zdvojnásobila.
Spojenecká vojska vystřílela nebo svrhla okolo 325 tun munice a bomb z ochuzeného uranu.
OSN na Irák uplatnila ekonomické sankce, které trvaly od 6. srpna 1990 do začátku druhé války v Zálivu 22. března 2003
Na jihu země byly zřízeny bezletové zóny. Saddámova armádní technika byla po válce prakticky zničena a od té doby nedosáhla stavů a síly z roku 1990.[7]
Podle OSN pro životní prostředí (UNEP) došlo během války při uvolnění 15 000 tun zplodin z ropných vrtů do atmosféry k „rozsáhlé ekologické katastrofě“.[8]
Armáda Spojených států amerických vybudovala vojenské základny v Saúdské Arábii a Kuvajtu.
Část veteránů z Války v Perském zálivu (např. pěchota, která se pohybovala mezi zapálenými kuvajtskými ropnými poli) trpí psychosomatickými, respiračními, imunitními, psychickými či jinými poruchami („syndrom Války v zálivu“).
( vše viz.: Válka v Zálivu – Wikipedie)
P.S.: Pokud snad někomu by tento blog měl býti k zlosti, tak atˇ! Jen to snad, že leccos s lecčím má vždy svoje souvislosti. A i to, co zrovna tedˇ se třeba nehodí. Tak stejně má je. Stále! Neb tak to vždy chodí. Války cenové, boje až do zničení konkurence. Vše ve všem vine se. A ne zrovna nějak tence. A všechny následky mají své příčiny. Málokdy jednu jenom. Kdejaké ve hře jsou veličiny. A všichni se v lecčems smočí. A kde kdo leccos leckde stále peče. Rus, Amík, nebo třeba OPEC. Každej z nich peče svoje zájmy. (Náhoda jistě, že t.zv. ,,arabská jara", se vyskytla, jako naschvál, jen v některých zemích s členstvím v OPECu. Či že by ne, jémináčku jémine.) A jinak? ,,Veličiny" kdejaký. Tedˇ třeba i ty, co i nás tedˇ tlačí. A ,,ńáká“ EU? Inu. Nejspíš sotva housle druhé hraje. Prej, že tlačí. A prej fest. Á jak. Jenže kam, ptám se. Kam? Kam do háje! A vše se stále kolem téhož točí. To z mysli jen tak nesejde, i když by třeba sešlo z očí! Windffouss.
29.8.15 George Anthony
