Listopadový písně od léta už slýchám…

Nádherná písnička jednoho z našich uznávaných bardů folku i country scény. NÁDHERNÁ. Evokuje mnohé. Odchod léta, úprk času, roků života. A vzpomínky. Kaleidoskop příběhů, osudů, událostí. Jedince i společnosti. Od střípečků, přes zlomky, až po dějiny. Každému ty ,,jeho“, přesto mnohé i z těch společných, od svých blízkých, až po celá společenství. Ta člověčí. A každému ,,co jeho jest“. I z pamětí a vzpomínek těch, co již odešli, i z paměti vlastní , z vnímání zážitků, od okamžiků až po obraz, či ,,tep doby“. Tak jak každý vnímal, pamatuje, či více méně, jak kdy a jak komu, tlumočil, či tlumočí. A to všechno pak formuje ten předkládaný ,,obraz“, či, chcete-li, sdělení.

Jojo, listopad. Ergo ten dnešní. SEDMNÁCTÝ. Čili sváteční i vzpomínkový. Na studenta Opletala, jako jednu z mnoha obětí fašizmu, i na vzdor proti okupaci, na uzavření vysokých škol v r.39. A také na ten o celé půlstoletí  později, ten se sametovou stuhou, coby symbolem pádu komunistického režimu. Proč píši právě o tom. Prostě se ,,jen“ohlížím. I proto, že se nežije jen dneškem, či tím co bylo před časem ,,nedávným“. Možná i kvůli tomu, co by se mohlo týkat i těch časů budoucích. Leccos, ne-li téměř vše, atˇ chceme, či nechceme, souvisí.

Měl jsem štěstí, např. na rozdíl od svého staršího bratra, jsem válku nezažil. Ale padesátá léta mi již v paměti zůstala. Mnohé. Lístkový systém, i jak táta přišel o práci pilota u ČSA. Dali ho do fabriky vozit špony. Jak se strýcem poslouchali v jejich rodné vesničce rádio. Strýc silně rušenou ,,Svobodnou Evropu“, otec raději Londýn, BBC v angličtině. Sice již nebyly na knoflících cedulky s nápisy jako za Hitlera, ale riziko bylo stejné. Jejich naděje a domněnky, že to tak ,,západ“ přece nemůže nechat, byly liché. Mohl. ,,Sféry zájmů“ byly již dávno rozděleny. Procesy s ,,nepřáteli lidu“, zabrání strýcova hospodářství, okradení otce a druhého strýce o dědický podíl v penězích, zabrání živnosti strýcům z matčiny strany, měna….Tisíce a tisíce lidí měli stejný, či podobný osud. A sověti měli NÁŠ uran, a dostatek otroků v lágrech pro jeho těžbu. A ,,kovárnu“ v ,,srdci“ Evropy. Postupně jejich ropa, plyn a jejich ruda spolu s naším uhlím na pancíře, tanky, výrobu letadel, těžké techniky i ručních zbraní i munice. Výstroj, i výzbroj. Válečné hospodářství = Válečná výroba. Se vším všudy. Stále v duchu Stalinovi doktríny, že pro konečné vítězství světové revoluce proletariátu se sovětské tanky zastaví až u Atlantiku. A trvalá válečná psychoza.

S nástupem Chruščova sice cosi jako uvolnění. Zdánlivé. Přesto však trvalé krize na válečném poli. Po celém světě. Z těchže, jako z výše uvedených důvodů. Studená válka kdykoliv mohla přerůst v horkou. Po čertech horkou. Jadernou. Jojo, ,,bipolární svět“.

I u nás přišlo v roce šedesát cosi jako uvolnění. Částečné rehabilitace, ,,mírné“ uvolnění, až po tzv. Pražské jaro. To už ale v ,,Sojuzu“ bačoval jistý Brežněv. A když v Sojuzu, tak pomalu na polovině zeměkoule. Pokus ,,našich reformních komunistů“ reformovat nereformovatelné ukončil srpen šedesát osm. Pak nastoupila ,,normalizace“. Taková padesátá léta, poněkud v ,,mírnějším“ provedení. Na roky ve stejném duchu a opírající se i o přítomnost ,,bratrských“ vojsk. Ale systém už se hroutil. Nekonečné opakované mzdové i organizační ,,přestavby“, zmatek a strach mocných po nástupu Gorbačeva. Ale u mnohých i přípravy na změnu. Kdo viděl dál, než ,,za roh“, ten vnímal. Ovšem přípravy se opět konaly především u vyvolených. I u těch, kteří vždy dokázali včas otočit korouhvičku. Tedy pokud měli z čeho, že. Pomaloučku, polehoučku. A když už se vše kolem hroutilo a u nás stále nic, nezbývalo, než postrčit. Ale to už jsme u doby ne až tak dávné.

Nelze v jednom ,,článečku“ zobrazit vše za ta léta. Třeba Koreu, Vietnam, Jižní Ameriku, Afriku, Balkán, Egypt-Izrael, či Berlínské, či Kubánskou krizi A mnohé, mnohé další. Měl jsem za spolužačku děvče z Madˇarska po ,,madˇarských událostech“. Zažil jsem i první Vietnamce, ve fabrice, i ty z ,,vietkongu“. Rovněž Kubánce. Ti však k nám nepřišli z Kuby, ale z Afriky, to byli ti Fidelovi hoši, co tam ,,nikdy“ nebyli. A také polská děvčata, která přišla po Gomulkově pádu z Polska, a dělala skutečně všechno, aby se tu mohla provdat. Mnohým se to podařilo. Ale jedno popřít nelze, cokoli se kdekoli po světě dělo, dělo se i u nás. Atˇpřímo, či zprostředkovaně. Od školení politických, přes školení teroristů, až po semtex. ,,Úrodná“ setba. Po generace. Moc ,,úrodná“. Těžko jí vykořenit. Ze starých návyků, i t.zv ,,lidských měřítek". Mnohým se v tom přece tak dobře žilo. A vlastně nejen za těch před, ale v mnohém i těch po sametu. Více, než padesát let vymývaných mozků. V mnohém až do dnů dnešních. Ale snad se zadaří. Ne jen kvůli mně a mým potomkům. Moc bych si to přál. Pro všechny.

Jo a na tom obrázku s kytárou, to néjni žádnej bard, jen jeden ,,fotřik“, co drobet pamatuje. Co že řikáte? Jo? Prej bežte vy vobejdo jedna, běžte s tím kytárem pryč! Taky písnička. Hodně stará, spíš teda kabaretní. Ale vo to nejde. Tak jo. Už du.  A zdravim. Váš Windffouss                                                         No Váš, samo, že jak pro koho. Normálka, že, ehm….

17.11.2013                                                                   George Anthony