Kocouří režim a ,,vedřiny“

   Blíží se půlnoc. Ale zdá se, že teplota vůbec neklesá. Zas pár ,,řáckejch“ letních dnů s tropickejma teplotama. Vedro. HIC. Větráček míchá horkej vzduch s horkým vzuchem. Alesponˇ nějakej ,,fuk“, aby se vzduch v trucovně starýho kocoura hejbal. 

   Už dávno nemá tu potřebu, ba ani tu touhu po dálkách až ,,za hranice všedních dnů“, třeba někam až přes půl zeměkoule. Dnes už se tomu spíše usmívá. Možná někdy až škodolibě lituje ty, který se vracej z cest. Zralí tak na dovolenou, aby se po tý dovolený vůbec zregenerovali. Ale taky je i chápe. Od potřeby tý občasný změny, až po touhy po poznání. A taky třeba i svejm dětem ukázat moře, hory, doly, památky i novoty. Svět. A jeho krásy. Pro oko i pro dušičku. A zážitky. Často krásy a kouzla míst, která pro místní jsou všednodenní záležitostí. Málokdo si uvědomuje, že tak lze nahlížet i na to ,,své doma“. A že ty krásy a kouzla domova jsou až natolik ,,všednodenní“, že se v tom každodenním shonu často ani nevnímají. Snad jedině po některejch těch návratech. V prostoru i v času.

  Někdo má toulavou, někdo je usazenější. Někomu toulavá učaruje, má to možná i drobet v genech. Takový ,,hledači“.  O člověčí zvědavosti ani nemluvě. Jinýmu stačí, že tam či onde byl. Některej i jinde se třeba ,,usadil“. A až při těch návratech se mu může objevovat krása ,,toho doma“. I když mnohdy velmi, velmi změněná. Čas se totiž nikdy nikde nezastavuje. Jen sem tam v tý paměti. Někdy třeba i s trochou tý nostalgie. Ale normálka. Život.

  Vzpomínky s trochou nostalgie. I v kebuli toho fotříka. Stárnoucího skoro kocoura. Oslavil svoje už ,,ixáté“ narozky. Jak by řekl šofér ve svém žargonu, pomalu už ,,dojíždí“ pár z posledních z pláten dávno již po šestém přezouvání na gumách svýho života. Ale to ho až tak nebere, porád je to kluk středního věku. Stáří se zatím odkládá ,,naažpak“. A basta! A tak po pozdní sprše v koupelně zas drobet ožil. Jako ty kocouři.

  V hicu přes den jako oni zaleze do chládku, a až s tím večerem…Teda, když to jde.  ,,Servis“ má sice perfektní, zajištěnej ažaž, nemá si na co stěžovat. Ale taky je potřeba i to i ono. A to je dobře. Když je s kým a pro koho, co víc si přát. Nemluvě o tom, že věk není zásluha. Je dobrý si to uvědomit. Jak si to uvědomujou ty kocouři, těžko posoudit, ale podle jejich chování, kdo ví. Někdy je bere skoro jako takový čtyřnohý lidi. A někdy má pocit, že i voni zas jeho jako takovýho staršího dvounohýho kocoura. Sice už tak jako oni dávno neprohání jiný kóčičky. Taky proč. Dávno má svou ,,Mourinku“. No taky je jí někdy ažaž. Podle něj. Ona by zas třeba mohla totéž říct o něm. A dávno již tomu, co vyvedli svoje potomky, a ti zas svoje. Taky normálka. Život.

   A co má  společného tohle ,,kocouří“ rozjímání s létem? No celkem dost. Nebejt tenhle letní hic, je otázkou, zda by tohle všechno vůbec napsal. Ergo v noci. Nemluvě vo tom, že teda v tom horku přes den, no to se snad ani nedá. A navíc. Dcerky, na rozdíl od synka, který ač ,,podzimní", pro ně však stejně důležitý, jsou ,,letní“, narozené v témže měsíci. Ta starší se narodila, když ,,amíci“ odstartovali na Měsíc, a na jeho narozky tam poprvé přistáli. A všechna ta data se vejdou do jednoho letního tejdne.

  No a ty kocouři. Přece ten jejich ,,režim“. Vřele doporučuju. Hlavně v těch pravejch opravdu letních dnech. Funguje. Alesponˇ u toho staršího kocoura určitě. Dvounohýho i čtyřnohýho.

  Tak si to užijte. Protože až se zima zeptá… No nic. Hezký léto. A jinak? Hlavně zdraví. Všem.

Foto rod.archiv: mladej kocour Ferda a dva starý kocouři ( šedivej Windffouss a mourovatej Majk)

   21.7.14                                                                            George Anthony