Když zpět k malinám nezralým už koníček pádí…

Do poněkud kostrbatého nadpisu jsem si vypůjčil a schválně namíchal, a nejen sobě, kousek z názvu jedné tel.inscenace i kousek z Waldovi písničky. Ta inscenace pojednávala o srazu abiturientů po padesáti létech. Hráli tam skvěle naši tehdy velmi oblíbení herci. Kus nostalgie v příběhu až ,,sladkobolném“, s velice silným nádechem ryzí člověčiny. A ta zmíněná písnička? Už koníček pádí a zůstane stát, tam v tý zemi mládí… Proč asi?

,,Přilítlo“ mi mejlem  psaní od jedné mně kdys známé paní. Dříve samozřejmě ještě slečny. A to, co v tom psaní stálo, to nebylo zrovna málo. Roky. Padesát! Neuvěřitelnejch padesát let! Od doby, kdy…A tak sděleno mi bylo, že pár dam se dohodlo i rozhodlo, že se pokusí dohledat své spolužáky a spolužačky ze střední. A začaly pátrat a kontaktovat a plánovat.

Po padesáti letech od jednoho večírku. Tehdy toho posledního. MATURITNÍHO. Jo, bylo to tehdá na tehdejší poměry poměrně ,,dost veliký“. Co mě se týká, drobet jsem se tam tehdy společensky unavil a po přesunu z večírku do ,,privátu“ pak následně až přímo ,,zrubal“. Za což se ještě jednou, dodatečně, i s díky za pochopení, všem omlouvám. Ale jelikož jsme dokázali tehdy býti partou stmelenou (nikoli však běžně schmelenou), postarali se o mne a pak mě dobrý kamarád a spolužák dovedl až domů. Dnes už mu poděkovat nemohu, není jej již mezi námi. A nejen on. Naše řady prořídly. Již dávno se ,,kácí i v našem lese“. Života běh. A hlavou běží vzpomínky. Je na co a na koho. A taky proč. Na spolužačky a spolužáky, kantorky i kantory, příhody i příběhy. Studia. Čas MLÁDÍ. Mládí = ,,nemoc“, ze které se většina lidí, kterým to život a jim daný, či ,,vyměřený“ čas dovolí, posléze pak i ,,vyléčí“. Nevratně i nezvratně. Dospíváním, zkušenostmi, životem. Ale přesto, v paměti, srdci, dušičce to všechno s námi dál žije a nese se i naším bytím. A to je dobře. Ta škola dala základy i možnost mnohé vědomosti získat. Mnozí dokázali i z toho, či na tom, dál ve svých životech ,,stavět“. Vlastně všichni. Někdo více, někdo méně. A tak přede mnou defilují jména a tváře a mnohé vzpomínky. Na děvčata, která už tehdy byla vlastně ženami i na kluky, kteří by byli rádi sami před, i mezi sebou, a hlavně před děvčaty, za chlapy. I když jak kterej. Ale stejně…

Rád bych je všechny vyjmenoval, zavzpomínal na to i ono, i na učitelský sbor. Ale to by bylo na román a já spisovatelem nejsem. Vzpomínky na děvčata, např. Evu P., řečenou Pepča, Boženku D., řečenou Božulka, Alenku D., řečenou Alík, Zdeničku K., věrnou družku Honzy M., Helenku B., řečenou Bleška, či Martičku P., skvělou vodní slalomářku, či Janičku K., s kterou mě vyhazovali pořadatelé v Lucerně z parketu za to, že jsme spolu tancovali staročeskou ,,skákanou“ polku, či pro změnu zas ,,holandˇana“, a další a další. I na skvělé kamarády, jako výše již zmíněný Jan P., všestranej sportovec, Petr Š., řečený Pétˇa, skvělej oblíbenej kamarád, Jan M. s velkým smyslem pro humor, hrající na ,,altku“, náš bezva kamarád Igor G., řečený Kontušovka, trumpetˇák a vůbec všestrannej muzikant, Jan D., dnes věhlasný odborník v lékařství, Pavel M., zvaný Karbon, dobrej ,,partˇák“, Sláva B., kterého jsem, ač ne mou ani jeho vinou, neštˇastnou náhodou na školní praxi málem zabil, ale naštěstí jen málem, neb dobře to dopadlo, ač dodnes mne z toho mrazí. A René S., řečený Renda,či Renek, skvělej plavec. A taky Vojta M., řečený Dadula, který se Zdenˇkem B., řečeným Bívek, nádherně zpívali písničky ,,Bítlů“ a hráli na kytary s Pavlem N. z ,,Áčka“, řečeným Niklík  a Vládˇou J., řečeným Álois, hrajícím na bicí, a měli opravdu DOBROU ,,bítovou“ kapelu. Též na Petera W., který měl rád, stejně jako my,  Shadow´s a uměl  zpívat jako Cliff Richard. Jako syn obchodního zástupce ze sousedního státu přes tátovu diplomatic. poštu objednával nejnovější gramodesky přímo z rádia ,,Laxík“, aby si je kluci hned mohli nahrávat na magnetˇáky (samý ,,pecky“). A můj nezapomenutelnej nejlepší kamarád Tomáš T., řečený Tom. Nechtˇ ostatní, na které se ,,nedostalo“, shovívavě a laskavě mně prominou. Včetně učitelského sboru. Snad zvláště extra vzpomínka na tělocvikáře  s jeho věčně uraženým plexištítem na jeho mašině, s vypracovanou figurou atleta - kulturisty, sportsmena takřka ,,absolut“. Však také trénoval vodáky v loděnici na Čertovce, či v Bráníku. A taky vzpomínky na praxi v Aritmě, na česání chmele, na výlety, brigády i různé další akce, školní i mimoškolní. A děvčatům ještě má VELIKÁ OMLUVA, že je to vše podáváno pohledem příliš klučičím, neb děvčata, jak je jim dáno, mnohé vnímala a vnímají po svém. Ale to je snad, asi, taky dobře. Nebo ne?

A závěrem? Co dodat. Že je tenhle článeček možná příliš osobní až adresný? Asi ano. Vlastně jistě. Ale může být přečten každým, kdo číst jej bude chtít. Takže i o tom to je. Také se říkává cosi i o možné ,,klice“,  jakože ve správný čas, na správném místě, se správnými lidmi, a tak. Myslím, alesponˇ za sebe, že co se týká té NAŠÍ ŠKOLNÍ PARTY, že na tom něco je. Byla to dobrá parta. Jo, měl sem tu kliku. A ,,kousek“ sem si jí vodnes sebou. Napořád. Takže dík. Tak držte palce. Bylo by fajn, kdyby se ten ,,zdrc“ po padesáti letech poved. I já bych tam nerad chyběl. Tak snad pánbíček, osud, okolnosti, život, tu šanci eště daj. A nejenom mě. To bych moc rád. A proto: Zdravím! Moc! Všechny! Atˇ jsou tady, či již ,,kdesi“ jinde.  J.A.J.

P.S.: - na horním snímku autor článku osobně. A to video je pouze cosi jako ,,povzdech", nikoli jako návod, kde, či jak jakékoli ,,zdrcy" provádět. I když... Každého věc. ,,Fototablo" dole pak je cosi jako PADESÁT LET starý ,,corpus delicti", čili předmět doličný, že, ehm...Tak ještě zrazu pozdravení. Všem! Windffouss

      27.3. 2014                                                                                                      George Anthony