Když socialismus u nás zvítězil, aneb…

…další ze vzpomínek fotříkových. Ano. Na rok, kdy socializmus…Bylo to všude. Tedy napsané. Ve výlohách, na vývěskách, ve všech masmédiích, od Ohníčku počínaje až po plachtové výtisky tisku stranického, i v rádiu i TV. O spartakiádě pak i na Bráně borců na Strahovském stadionu. Asi metrovými písmeny. Nejmínˇ. A pokud by snad někomu tento příběh připomínal ,,léta šakalí“, pak i tam může, ale nemusí jít o podobnost čistě náhodnou, neb fotřík tehdy v oněch místech ještě stále od malička, v té době již coby i výrostek- pubert, skutečně žil, i zkoušel první akordy na bráchově kytaře. A mnohé z oněch časů v paměti mu zapsáno zůstalo.

Skutečné mnohé, leccos jak kdyby včera bylo. Výpravy do Divoké i Tiché Šárky, pěšmo i kolmo, koupaliště ,,U Veselíka“ i ,,V podhájí“ pod kostelíčkem Svatého Matěje, Baba i Podbaba a hotel Internacionál se zářící rudou hvězdou na špici ve stalinském slohu. Dnes tuším s hvězdou zelenou coby nějaký ,,Inn“, či tak. A stromovka a ,,JuldyFuldy“, tedy park kultůry a …A ,,Hanspaulka“ a ,,rokle“ a ,,Kotlářka“, a Juliška s fotbalovou Duklou a krytým bazenem, a.. A výpravy na Petřín a lanovku,  a na Ruzynˇ. Tedy letiště. Dnes již dávno ,,staré“. A na tom letišti se tedˇchvilku zdržím. Chvilku.

Ruzynˇské letiště jsem znal od malička, neb můj táta tam působil, tedy létal coby dopravní pilot-kapitán. Do roku padesát, kdy ho, jako mnohé jiné, coby ,,západˇáka“ vyhodili soudruzi na dlažbu. Doslovně. Stejně jako spoustu jeho kolegů a kamarádů. Ale o tom zas třeba někdy jindy. Na letiště jsme chodili každoročně na letecké dny. Ale i jindy. ,,Vokouknout mašiny“. Vždy bylo co, neb stroje mnohé byly parádní, výčet by byl na celý článek. Hlavně ty ,,západˇácké“, ale ani třeba ,,Tůčko“ nebylo k ,,zahození“. A v tom ,,tůčku“ jsem se nakonec i svez. Jak jsem k tomu přišel? Někdo by řekl náhoda, jiný, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné.

Byly éry závazků, brigád, soutěží, stále se něco organizovalo. A například sběr ,,druhotných surovin“ taky ,,frčel“. A pro nás jako děti měl jednu výhodu. Dalo nám to vždy nějaké drobné. A tak jsme se snažili. Staré noviny, papíry a krabice z obchodů a leckde se mnozí rádi zbavili i starých krámů. I staré školní sešity i knihy. I kola, staré šicí stroje, hrnce a kýble. Co kdo dal, to jsme odvezli do sběrny. Ve sběrně jsme mimo pár kaček dostávali i potvrzení- lístečky, kolik a čeho jsme odevzdali. Byla tehdy vyhlášena ,,uliční“ soutěž o nejlepší sběratele. A první cena- vyhlídkový let nad Prahou. Tak jsme se snažili. Co kdyby. A vono jo! Naše parta z ,,naší“ ulice, světe div se, vyhrála. Počátkem května  roku onoho nás pozvali na letiště. Malé, ale důležité odbočení. Na devátého května se vždy konala veliká vojenská přehlídka na Letné. Včetně průletu vojenských letadel. A to vše se od začátku května naší armádou nacvičovalo.

Když jsme se dostavili na letiště, nevypadalo to dobře. Jakýs zádrhel se vyskytl. Nojo, tedˇbudem pro ty fakany vypravovat letadlo, to teda nevím jak, pravil tam jakýs ,,hlavoun“ v hloučku dospělých, kteří se s námi měli zaobírat. Za chvíli musí nahoru to ,,tůčko“ kvůli vojákům. Jinej prohlásil. Tak je šoupnem do tůčka a není co řešit. Bylo připraveno před letištní budovou. Netušili jsme, oč se jedná. Tak jo. Nastupovat mládeži. A až uvidíte vedle nás stihačky, nesmíte na ně mávat, aby jste je nerozptylovali, nebo to nepovažovali za nějakou signalizaci. Máte někdo fotˇák. Přihlásil jsem se. Tak sem s ním. Po přistání ho dostaneš zpátky.

Tak do ,,ěra“. Pak rolování, start, let. Čuměli jsem z okének. A najednou… U křídla tři ,,Migy“. Přejdu k protejšímu okénku. Taky tři ,,Migy“. Let uběhl jako voda. Průlet nad Prahou, sotva jsem stačil pod levým křídlem postřehnout Hradčany. Pak najednou Migy zmizeli a za chvíli už zase letiště. A konečná a vystupovat. A tady máš fotˇák. Ale tady se fotit nesmí. Škoda, povídám- Chtěl jsem to ukázat tátovi. Lítal tady, než ho vyhodili. Chlapy se po sobě podívali a zmlkli. Ale pár fotek s celou partou před tůčkem stejně mám. Táta nad tím kroutil doma hlavou když jsem mu to vyprávěl. A pak se jen pousmál. Tak, jak to uměl jen on. Malá ,,satisfakce“. Syna západˇáka svezli v ,,tůčku“ i s vojenským doprovodem. Jak nějakého VIP. Cesty Páně…. Psal se rok 1960, ten, kdy u nás bylo vyhlášeno, že …

 (foto rod. archiv autora - C)

17.12.13                                                                            George Anthony